2 Azs 92/2005 – Nejvyšší správní soud

54 A 12/2025- 14 - text  7 54 A 12/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: T. L. N., narozeného X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Petrou Mráčkovou sídlem Myslíkova 284/32, Praha 2 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2025, č. j. CPR-38886-2/ČJ-2025-930310-V230, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby 1. Prvostupňovým správním rozhodnutím Policie České republiky ze dne 12. 9. 2025, č. j. KRPC-119538-18/ČJ-2025-020023, bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu není umožněn vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace po dobu 1 roku. Zároveň byla žalobci stanovena doba k vycestování v délce 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný postupem dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobou ze dne 29. 12. 2025 se žalobce domáhá zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 4. Žalobce na prvním místě namítá věcnou nesprávnost, nedostatečné odůvodnění, nepřiměřenost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. 5. Žalobce je dále přesvědčen, že bylo porušeno několik zákonných ustanovení, jejichž obsah v žalobě parafrázuje. 6. Žalobce namítá, že správní orgány nedostatečně posoudily dopad rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Poukazuje zejména na rodinné vazby v ČR a vytýká, že nebyli vyslechnuti jeho rodinní příslušníci ani zjišťovány jeho ekonomické či zdravotní poměry (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/201239). Konkrétně uvádí, že zde má bratra, se kterým udržuje blízký vztah a strýce. 7. Žalobce má dále za to, že žalovaný neaplikoval kritéria přiměřenosti vyhoštění podle judikatury NSS a ESLP a že prvostupňový orgán zjišťoval pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. 8. Na závěr žalobce namítá nepřiměřenost uložené délky zákazu vstupu, neboť správní orgány dle jeho názoru nezohlednily individuální okolnosti případu. Uvádí, že se správním orgánům neskrýval, aktivně řešil svou pobytovou situaci a převážnou dobu pobýval v ČR legálně. Za nepřípustné považuje, že mu byly k tíži přičteny skutečnosti související s obdobím pobytu bez oprávnění (např. absence zdravotního pojištění). II. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 5. 1. 2026 navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout; neshledává žádné pochybení a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. 10. Žalovaný dále poukázal na to, že postupoval při rozhodování individuálně a zohlednil konkrétní okolnosti případu, aniž by k žalobci přistupoval nepřiměřeně přísným způsobem. Uložení správního vyhoštění je tak podle něj odůvodněné a přiměřené vzhledem ke skutkovému stavu a právní úpravě. 11. K námitce žalobce ohledně nepřiměřeného zásahu napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého života žalovaný uvádí, že žalobce žádné konkrétní skutečnosti svědčící o zásahu do soukromého či rodinného života nedoložil, když pouze uvedl, že v ČR ani v EU nemá rodinné vazby a že jeho rodina žije ve Vietnamu. Pozdější tvrzení o pobytu rodičů v ČR nebylo doloženo a odporuje jeho dřívějším výpovědím. Žalobce měl možnost uvést vše rozhodné pro posouzení přiměřenosti, ale neučinil tak. Ani žaloba neobsahuje nové relevantní informace. Důvody pro upuštění od správního vyhoštění tak nejsou dány. Žalovaný též zhodnotil, že žalobcem odkazovaná judikatura není na projednávanou věc plně přiléhavá jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. III. Posouzení věci krajským soudem 12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“). 13. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.). 14. Žaloba není důvodná. 15. Na prvním místě krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je plně přezkoumatelné. Je zřejmé, na základě jakých ustanovení a jak žalovaný rozhodoval, jak hodnotil skutečnosti sdělené žalobcem a jaké závěry na nich učinil. Krajský soud s odkazem na správní spis, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu uvádí, že žalovaný případ posuzoval ve všech souvislostech a zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí si opatřil. 16. Žalobce v podané žalobě na str. 2 a 3 uvádí výčet zákonných ustanovení, jež žalovaný porušil. Pouhý parafrázovaný výčet porušených ustanovení zákona s citací jejich obsahu zahrnující závěr o jejich porušení není řádně formulovaným žalobním bodem, kterým by se krajský soud mohl zabývat (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Ve zcela obecné rovině lze však říci, že s ohledem na níže uvedené nebylo shledáno namítané porušení uváděných ustanovení. 17. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. 18. V případě žalobce bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 téhož zákona, dle kterého platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (…), a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území (…), bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 19. Dle § 119a odst. 2 téhož zákona rovněž platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 poté platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 20. Otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince se Nejvyšší správní soud již zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Například v rozsudku z 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015-32, konstatoval: „Za překážku správního vyhoštění je třeba považovat pouze zásah nepřiměřený, přičemž přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem a vyplývajících rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoo