3 Ads 104/2012 — Nejvyšší správní soud

61 Af 5/2024- 31 - text  15 61 Af 5/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: J. M., zastoupen daňovým poradcem Ing. Liborem Volfem sídlem Školní 41, 386 01 Strakonice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2024, čj. 25439/24/5200-10422-709827, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce podal dne 28. 2. 2022 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021. V něm uvedl příjmy za prodej bytové jednotky, kterou dříve získal darem od své matky, dle § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), ve výši 2 550 000 Kč a výdaje dle odst. 5 téhož ustanovení v celkové výši 2 400 000 Kč. Přílohou daňového přiznání byla písemnost označená jako „informace k podanému daňovému přiznání, žádost o sdělení výsledku vyměření daně z příjmů“ jejíž součástí byl odhad obvyklé ceny nemovité věci č. 509/22/012 ze dne 27. 1. 2022 a notářský zápis NZ 161/2018 ze dne 1. 11. 2018. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) následně žalobci vyměřil platebním výměrem ze dne 6. 4. 2022 daň ve výši 19 500 Kč. 2. Správci daně však později vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání stran správnosti deklarovaného dílčího základu daně dle § 10 zákona o daních z příjmů, zejména výdajů vycházejících z tržní hodnoty uvedené v odhadu. Podle správce daně má být vyčíslení výdajů u bezúplatně nabytého majetku dle § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů zjištěno dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), kterou však cena uvedená v odhadu nesplňuje. Správce daně proto dne 1. 11. 2022 žalobce vyzval k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021. 3. Z následné komunikace mezi žalobcem a správcem daně vyplývá, že žalobce trvá na tom, že bytová jednotka měla v době převodu dle odhadu hodnotu ceny obvyklé ve výši 2 330 000 Kč, a proto žalobce dodatečné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021 nepodal. Správce daně si proto nechal znalcem Ing. Ladislavem Lenským vypracovat posudek k uvedené nemovitosti na cenu zjištěnou dle zákona o oceňování majetku podle stavu ke dni 1. 11. 2018. Znalecký posudek ze dne 22. 3. 2023, č. 2750-7/2023, určil zjištěnou cenu posuzované nemovitosti na 1 902 170 Kč. 4. Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 5. 2023, čj. 1343326/23/2211-50521-304443, správce daně doměřil žalobci daň ve výši 64 170 Kč a stanovil penále ve výši 12 834 Kč. 5. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Shrnutí žaloby 6. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 5. 9. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. 7. Žalobce v žalobě vymezuje celý spor tak, že jde o odlišný pohled na stanovení výdaje u příjmu z prodeje bytové jednotky nabyté bezúplatně, a to pro účely § 10 zákona o daních z příjmů, kdy žalovaný vychází z ocenění zjištěnou (administrativní) cenou a žalobce z ceny obvyklé (tržní). 8. Žalobce v žalobě uvádí a podrobně rozebírá celkem čtyři žalobní důvody, které sdružují vícero obdobných námitek a jež žalobce nazval následovně: 1) vztah mezi zákonem o daních z příjmů a zákonem o oceňování majetku; 2) diskriminace mezi oceňovanými věcmi; 3) povaha zdanitelného příjmu v § 10 zákona o daních z příjmů; 4) aplikace stávající judikatury. 9. V rámci prvního žalobního bodu žalobce připouští, že na základě gramatického výkladu má být předmětná bezúplatně nabytá nemovitost oceněna pouze zjištěnou cenou, jak tvrdí žalovaný. Nicméně žalobce poukazuje na skutečnost, že zákon o oceňování majetku byl primárně určen pro úplně jiné účely, a sice pro majetkové daně. Tomu odpovídá jak struktura tohoto zákona, tak i vymezení jeho účelu uvedené v odkazu pod čarou č. 1 k § 1 zákona o oceňování majetku. V tomto odkazu jsou uvedeny především zákony č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, a č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí. Žalobce má proto za to, že odkaz na zákon o oceňování majetku uvedený v zákoně o daních z příjmů vede k nepřesné provázanosti právních předpisů a nelogickým závěrům ohledně volby metody ocenění. Jelikož je tak použití gramatického výkladu podle žalobce zcela nelogické, používá žalobce výklad teleologický a historický. 10. Žalobce v této souvislosti tvrdí, že výklad právního předpisu je nutné podřídit jeho cíli a smyslu, přičemž jediným logickým smyslem § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů je při stanovení nabývací ceny bezúplatně nabyté nemovitosti oproti příjmu z prodeje zdanění rozdílu mezi skutečnou hodnotou nabyté nemovitosti ke dni nabytí a dosaženou kupní cenou při prodeji. Tento výklad podle žalobce „sice možná neodpovídá plně výkladu gramatickému, ale nastoluje rozumné uspořádání právních a společenských vztahů.“ 11. Dále žalobce argumentuje odkazem na oceňovací vyhlášku, jenž je uvedena v hlavě druhé zákona o oceňování majetku. Z toho žalobce dovodil, že zdanění nemovitých věcí je určeno vyhláškou a nikoli zákonem, což je však dle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 3/95, č. 265/1995 Sb., protiústavní, neboť zdanění nemůže být určeno normou nižší právní síly, než je zákon. Stejně jsou na tom žalobcem zmíněné právně nezávazné podzákonné právní akty – metodiky Generálního finančního ředitelství a Ministerstva financí. Proto žalobce považuje výklad § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů žalovaného za chybný. 12. Druhý žalobní bod žalobce označil jako diskriminace mezi oceňovanými věcmi. Žalobce namítá, že z absence zvláštní úpravy ocenění běžných movitých věcí v zákoně o oceňování majetku nelze dovozovat, že u bezúplatně nabytých movitých věcí má být pro účely stanovení nabývací ceny použita obvyklá cena, zatímco u nemovitých věcí nikoli. Takový výklad by podle něj vedl k neodůvodněné daňové diskriminaci mezi osobami nabývajícími movité a nemovité věci darem či děděním. Žalovaný dovozuje, že způsob ocenění majetku pro účely daně z příjmů určuje zákon o oceňování majetku a dodává, že fakticky tak však činí oceňovací vyhláška. Žalobce však trvá na tom, že taková diferenciace není přípustná a že je nutné umožnit i bezúplatně nabytou bytovou jednotku pro účely zákona o daních z příjmů ocenit obvyklou (tržní) cenou. 13. Třetím žalobním bodem je povaha zdanitelného příjmu v § 10 zákona o daních z příjmů. Žalobce má za to, že použití tržní ceny pro účely zjištění daňové nabývací ceny je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Zdanění ostatních příjmu ve smyslu § 10 zákona o daních z příjmů podléhá pouze příjem, který je skutečný a nikoliv zdánlivý. Musí tedy dojít k reálnému zvýšení majetku, které je pro poplatníka skutečně využitelné. To podkládá odkazy na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 42/2005-136, č. 843/2006 Sb. NSS, a z něj vycházející rozsudek ze dne 25. 5. 2021, čj. 10 Afs 42/2020-48. 14. Z uvedeného dle žalobce vyplývá, že použití zjištěné ceny, jenž nedosahuje tržní ceny nemovitosti, „by tak fakticky vedlo ke zdanění neexistujícího majetkového prospěchu a tím k částečnému vyvlastnění majetku.“ To je však postup rozporný s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, čj. 8 Afs 30/2012-32, č. 2961/2014 Sb. NSS. Žalobce k tomu dále uvádí, že žalovaný s touto odvolací námitkou v podstatě souhlasí, ale mylně dovozuje, že správce daně nemá pravomoc tuto otázku posuzovat, přestože dle žalobce z jím uváděné judikatury vyplývá, že povahu reálného a zdánlivého příjmu naopak správce daně posuzovat má a musí. 15. Jelikož je zřejmým cílem a účelem § 10 zákona o daních z příjmů zdanit pouze případný růst hodnoty bezúplatně nabyté nemovitosti mezi datem nabytí a prodejem, je dle žalobce nutné k výkladu uvedeného § 10 užít výklad teleologický a historický, který zohlední princip zdanění skutečného příjmu, nikoliv příjmu zdánlivého. 16. Při bezúplatném nabytí nemovitosti vede použití zjištěné ceny namísto ceny tržní k nelogickému zdanění i při jejím okamžitém prodeji, a judikatura proto v takových případech upřednostňuje teleologický výklad umožňující zjištění tržní ceny (žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 2 Afs 61/2006-80, č. 1306/2007 Sb. NSS, nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 315/2001,