I.ÚS 1052/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1052/22 ze dne 10. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 23 Cdo 3594/2021-319 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 55 Co 268/2020-234, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 25. ledna 2021 č. j. 55 Co 268/2020-241, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2020 č. j. 7 C 122/2017-187 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 775 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí se stěžovatel návrhem ze dne 17. 1. 2017 domáhal zaplacení částky 3 025 000 Kč s 8 % úrokem ročně od 15. 4. 2016 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil nárokem z titulu uvření pojistné smlouvy č. X s počátkem pojištění 1. 8. 2011, šlo o "univerzální životní pojištění prosperita", jehož součástí bylo úrazové pojištění. Stěžovatel utrpěl dne 22. 10. 2012 úraz, v jehož důsledku došlo k poškození pravého kolene, které si následně vyžádalo léčení a operaci. V konečném důsledku si úraz vyžádal totální endoprotézu pravého kolenního kloubu, poté, co se stav kolene ustálil. K operaci bylo nutno přistoupit se zpožděním, protože aktuální stav nedovolil operační výkon. Po zlepšení zdravotního stavu bylo přistoupeno k výměně kolenního kloubu dne 26. 2. 2016. Nárok stěžovatele z titulu bolestného byl odškodněn. Stěžovatel uplatnil i nárok na náhradu z důvodu trvalých následků, který vychází z pojistné částky a odškodňovacích tabulek, jeho nároku nebylo vyhověno. Ze zdravotní dokumentace vyplývá, že totální endoprotéza byla v příčinné souvislosti s předmětným úrazem. 3. Po právní stránce obvodní soud nárok stěžovatele posoudil podle § 100 odst. 1, § 101 zákona č. 40/1964 Sb., a podle § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"). K úrazu stěžovatele došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., podle tohoto právního předpisu s odkazem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., soud nárok posoudil. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba v rozsahu, ve kterém zůstala předmětem sporu, byla podána po právu, protože byla uzavřena platná pojistná smlouva, došlo k úrazu stěžovatele, tedy k pojistné události v žalobě popsané a doložené lékařskými zprávami. V posuzovaném případě nedošlo k namítanému promlčení nároku, protože podle čl. II. odst. 1 a 2 Zvláštních pojistných podmínek (dále jen "ZPP"), je pojistnou událostí v zásadě úraz, který nastal v době pojištění, avšak v posuzovaném případě dochází k posunu počátku běhu promlčecí doby k uplatnění jeho nároku u soudu o tři roky. Ze zdravotní dokumentace vyplývá, že po úraze v říjnu 2012 nedošlo k ustálení trvalých následků, teprve v době tří let po úrazu vznikla povinnost vedlejší účastnice plnit podle procentního podílu, ve smyslu uzavřené smlouvy. Tímto ustanovením byl počátek běhu promlčecí doby posunut na 22. 10. 2016, žaloba byla podána dne 17. 1. 2017, tedy v době běžící promlčecí doby a tedy včas. Provedení totální endoprotézy bylo v příčinné souvislosti s úrazem z října 2012. Obvodní soud dovodil, že podle tabulek má stěžovatel právo na pojistné plnění ve výši 40 % z pojistné částky 2 500 000 Kč, tedy 1 000 000 Kč. Za situace, kdy došlo k částečnému plnění ve výši 225 000 Kč, obvodní soud přiznal stěžovateli plnou částku, která zůstala předmětem sporu. Dále soud stěžovateli přiznal příslušenství přisouzené pohledávky. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek") výrokem I. změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 775 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Výrokem II. změnil výroky III. a IV. rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu obvodním soudem, kdy bylo nesporné, že účastníci uzavřeli dne 26. 7. 2011 pojistnou smlouvu, jejíž součástí bylo úrazové pojištění sjednané mimo jiné i pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním na částku 2 500 000 Kč a Všeobecné pojistné podmínky (dále jen "VPP") a ZPP. Dne 22. 10. 2012 stěžovatel utrpěl úraz pravého kolene po upadnutí při vystupování z auta, kdy si přisedl pravou nohu, koleno mu bylo operováno a následně se stěžovatel podrobil rehabilitaci. Uvedený úraz byl v souladu se smluvními podmínkami odškodněn ve výši 225 000 Kč dne 19. 11. 2013. Proti dalšímu uplatněnému nároku stěžovatele se vedlejší účastnice bránila jednak námitkou promlčení a jednak tím, že další uplatněný nárok na odškodnění spojený s náhradou kolenního kloubu endoprotézou (26. 6. 2016) není v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 22. 10. 2012. Městský soud konstatoval, že argumentace stěžovatele, že běh promlčecí doby začíná běžet až po "projevení se následků úrazu", odpovídá nároku založenému na chování škůdce při odškodňování náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku. V souzené věci je však nárok stěžovatele proti pojistiteli originálním nárokem z pojistného vztahu. Právo na pojistné plnění nemá povahu práva na náhradu škody, neboť pojišťovna není subjektem odpovědným za poškození zdraví stěžovatele. Jde o dva rozdílné nároky s různými předpoklady jejich vzniku, které vyplývají z odlišných právních vztahů (vztah smluvní a vztah odpovědnostní), a pro každý z nich také platí zvláštní právní úprava promlčení. Městský soud vyšel z toho, že pojistnou událostí je úraz pojištěného, nikoliv jeho následky (čl. II., odst. 2 ve spojení s odst. 1 ZPP). Uzavřel proto, že došlo-li v souzené věci k úrazu stěžovatele v říjnu 2012, promlčecí doba k uplatnění nároku začala běžet podle právní úpravy (§ 8 zákona o pojistné smlouvě) rok poté, tedy v říjnu 2013, a tříletá promlčecí doba skončila v říjnu 2016. Uplatnil-li stěžovatel svůj nárok žalobou až 17. 1. 2017, stalo se tak až po marném uplynutí doby k uplatnění nároku. Městský nesdílel závěr obvodního soudu, že nárok není promlčen, založený na právním názoru, že v posuzovaném případě došlo k posunu počátku běhu promlčecí doby na 22. 10. 2016 (den výměny kolenního kloubu) z důvodu, že po úrazu v říjnu 2012 nedošlo k ustálení trvalých následků. Městský soud proto změnil vyhovující rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení otázky hmotného práva, týkající se počátku běhu promlčení nároku na plnění ze smlouvy o úrazovém pojištění, která má být podle stěžovatele vyřešena jinak, než jak dosud Nejvyšší soud rozhodoval v usneseních ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. 25 Cdo 2221/2020. Podle § 8 zákona o pojistné smlouvě se právo na plnění z pojištění promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o životní pojištění, za 10 let. Promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za jeden rok po vzniku pojistné události. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud v dané věci rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle § 8 zákona o pojistné smlouvě běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost vymezili účastníci v pojistné smlouvě. V dané věci si účastníci sjednali, že pojistnou událostí je úraz pojištěného (srov. čl. II., odst. 2 ve spojení s odst. 1 ZPP, které jsou součástí pojistné smlouvy). Běh promlčecí doby práva na pojistné plnění ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu a podle § 8 zákona o pojistné smlouvě tedy