I.ÚS 1053/15

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2015 stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí.

Ústavní stížnost však nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vady spočívaly zejména v nedostatku právního zastoupení a neurčitosti petitu. Z toho důvodu byl stěžovatel poučen o nedostatcích svého podání a vyzván k odstranění vad návrhu ve lhůtě 15 dnů. Účinky doručení výzvy k odstranění vad nastaly ke dni 11. 5. 2015, konec lhůty proto připadl na 26. 5. 2015.

Stěžovatel vady podání neodstranil. Dne 26. 5. 2015 však byla Ústavnímu soudu doručena žádost stěžovatele o prodloužení lhůty. Ústavní soud této žádosti nevyhověl.

Z vnitřní evidence Ústavního soudu je zřejmé, že stěžovatel v minulosti podal řadu ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o nich byl Ústavním soudem opakovaně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na nutnost být zastoupen advokátem. Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (například řízení vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1230/12, IV. ÚS 3993/12, III. ÚS 1840/13, IV. ÚS 3790/13, I. ÚS 4024/14).

Ústavní soud má za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť tím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

V projednávané věci měl stěžovatel dva měsíce na to, aby podal formálně bezvadnou ústavní stížnost, o jejíchž náležitostech byl velmi dobře informován z předchozích řízení před Ústavním soudem. Vady ústavní stížnosti neodstranil ani v dodatečně stanovené lhůtě. Tvrzení uvedená v žádosti o prodloužení lhůty nijak nedoložil. Za takového stavu Ústavní soud neshledal žádný důvod pro prodloužení lhůty a žádost zamítl. Vzhledem k této skutečnosti je nutno učinit závěr, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť lhůta k odstranění vad uplynula marně. Ústavnímu proto soudu nezbylo, než předmětný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.