Ústavní soud I.ÚS 1056/25

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhali určení, že pozemek v katastrálním území a obci Bílovice nad Svitavou je zatížen věcným břemenem - služebností inženýrských sítí - vedení a udržování vodovodu ve prospěch stěžovatelů a vlastníků dalších okolních pozemků.

Okresní soud Brno-venkov napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a stěžovatelům uložil povinnost rovným dílem vedlejším účastníků nahradit náklady řízení 28 100 Kč. K odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Krajský soud v Brně. Ten napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu ve věci samé, změnil nicméně nákladový výrok. Nově rozhodl, že stěžovatelé mají povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků náhradu nákladů řízení 13 800 Kč.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť shledal, že jejich dovolání není přípustné. Stěžovatelům rovněž uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení 4 300 Kč.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatelé nesouhlasí s obecnými soudy v tom, že se z jejich strany nejedná o rozmar či zlý úmysl. Tvrdí, že z jejich pohledu jde o bezprostřední reakci na arogantní a svémocný postup vedlejších účastníků. Podle jejich názoru obecné soudy a zejména Nejvyšší soud zcela ignorovaly důležité skutečnosti vyplývající ze spisu, na základě nichž nemohly obecné soudy shledat jejich nepoctivý záměr. Naopak tvrdí, že z obsahu spisu jasně vyplývá, že v nyní řešené věci došlo k mimořádnému vydržení práva stěžovatelů. Pokud obecné soudy došly opačného závěru, postupovaly chybně. Konečně tvrdí, že nelze dovozovat jejich nepoctivý záměr až z jednání, ke kterému došlo po mimořádném vydržení.

Ústavní soud se na úvod zabýval splněním procesních předpokladů v řízení před Ústavním soudem. Byť se stěžovatelé výslovně petitem ústavní stížnosti nedomáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3027/2024-315 z 14. 1. 2025 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 7 C 26/2023-181 z 5. 6. 2023, z obsahu ústavní stížnosti je ale zřejmé, že napadají i tato rozhodnutí. Zmíněná rozhodnutí byla označena způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění jejich petitu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 z 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 406/04 z 7. 12. 2004, či rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice z 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00). Naopak, pokud by Ústavní soud projednal ústavní stížnosti jen ve vztahu k rozsudku krajského soudu, jak stěžovatelé formálně navrhli, postupoval by v rozporu s vlastním obsahem odůvodnění ústavní stížnosti.

Současně Ústavní soud shledal, že zdejší soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelů nezjistil.

Stěžovatelé předkládají svou vlastní skutkovou verzi událostí, která má dopad na následné právní posouzení, zda byl, či nebyl dán nepoctivý záměr stěžovatelů, a tedy zda vzniklo, či nevzniklo mimořádným vydržením sporné věcné břemeno. To však nemůže založit opodstatněnost a důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat zjištěný skutkový stav, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1828/20 z 15. 9. 2020). Současně extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Argumentují-li stěžovatelé opakovaně tím, že byl naopak dán zlý úmysl a nepoctivý záměr na straně vedlejších účastníků, skutková zjištění tomu nenasvědčují.

Ústavní soud současně uvádí, že napadená rozhodnutí obstojí i pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Krajský soud a okresní soud jasně a srozumitelně odůvodnily své závěry, že k mimořádnému vydržení k datu 1. 1. 2019 nedošlo právě s odkazem na nepoctivý záměr stěžovatelů (bod 20 napadeného rozsudku krajského soudu či bod 10 napadeného rozsudku okresního soudu). Závěrům přitom přisvědčil v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, který úvahy odvolacího soudu neshledal za nepřiměřené. Naopak, Nejvyšší soud úvahy krajského soudu ve shodě s Ústavním soudem shledal za náležitě odůvodněné. Obecné soudy se přitom vypořádaly i s argumentací, proč lze jednání stěžovatelů před 1. 1. 2019 považovat za nepoctivé a takové, které znemožnilo vydržení věcného břemene.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].