Ústavní soud I.ÚS 1058/21

Ústavnímu soudu byla dne 21. 4. 2021 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 4, čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby dle § 80 zákona o Ústavním soudu vydal předběžné opatření, kterým do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatelky zakáže Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ve věci sp. zn. 37 C 283/2015 zrušit poznámku spornosti ve prospěch stěžovatelky k předmětné bytové jednotce č. X1 v domě č. p. X2 v O., zapsáno na listu vlastnictví č. X3, v okrese Ostrava-město, k. ú. Poruba-sever, vedeno Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava.

Dále navrhla, aby Ústavní soud Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálnímu pracovišti Ostrava, zakázal provádět jakékoli zápisy týkající se změny vlastnického práva ve vztahu k výše uvedené bytové jednotce a soudnímu exekutorovi Mgr. Jiřímu Královi ve věci sp. zn. 043 EX 1216/2016 zakázal činit úkony směřující k dražbě výše uvedené bytové jednotky.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že okresní soud usnesením ze dne 28. 8. 2019 č. j. 37 C 283/2015-417 rozhodl o zastavení řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 8. 2018 č. j. 71 Co 260/2018-314, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 15. 6. 2018 č. j. 37 C 283/2015-303 o zastavení opakované žádosti stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení o odvolání proti předmětnému rozsudku. Dále okresní soud rozhodl, že se nepřipouští zastoupení stěžovatelky obecnou zmocněnkyní Ing. Dagmar Kuncovou a že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 10. 2. 2020 č. j. 71 Co 405/2019-466 změnil výrok okresního soudu tak, že nepřipuštění zastoupení stěžovatelky obecnou zmocněnkyní Ing. Dagmar Kuncovou nevyslovuje (výrok I.), dále potvrdil usnesení okresního soudu v jeho výrocích o zastavení dovolacího řízení a náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II. - III.), výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatelka podala včasné dovolání proti výroku o zastavení dovolacího řízení prostřednictvím advokáta, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), avšak nevymezila v něm žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu. Z obsahu podaného dovolání vyplynulo, že převážná část dovolací argumentace představuje právní polemiku stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu či procesním postupem okresního soudu ohledně výzvy k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud nemohl v řízení pokračovat, vady dovolání nebyly stěžovatelkou (jejím advokátem) odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu), proto dovolání bylo podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto.

Ve své poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V úvodu popisuje celkové okolnosti sporu. Stěžovatelka poukazuje na to, že postupem obecných soudů, které již na počátku řízení a bez jakéhokoli dokazování dospěly k závěru, že se na straně stěžovatelky jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatelka je názoru, že o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování práva se podle ní nejedná a má za to, že tímto postupem okresní soud předjímal své rozhodnutí ve věci samé.

Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala určení, že je vlastnicí blíže určeného bytu v Ostravě - Porubě. Podle svých tvrzení se jí měla stát na základě smlouvy o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Poruba (dále jen "SBD Poruba") k blíže specifikované bytové jednotce. V této smlouvě se měla zavázat k uhrazení kupní ceny družstevního bytu, kterou skutečně splatila. Do bytu taktéž investovala další prostředky. Vedlejší účastníci řízení před obecnými soudy Čestmír Postava a Jiřina Jonešová, kteří s ní smlouvu uzavřeli, však převedli členská práva k bytovému družstvu vážící se k předmětnému bytu na Kamila Lietavce a Šárku Lietavcovou. Na tyto vedlejší účastníky následně SBD Poruba převedlo i vlastnické právo k předmětnému bytu.

Stěžovatelka poukazuje na sociální situaci a na to, že po pravomocně zastaveném soudním řízení může dojít k vymazání poznámky spornosti, což pro stěžovatelku a její žalobu by mělo fatální následky. Vlastnické právo k bytové jednotce je omezeno zástavním právem exekutorským dle § 73a exekučního řádu k zajištění pohledávky ve výši 1 485 000 Kč s přísl. pro oprávněného Štefana Fojtíka. Upozornila, že ani poznámka spornosti nemůže zabránit tomu, aby došlo k dražebnímu jednání a prodeji bytové jednotky v dražbě, čímž by byly zmařeny veškeré snahy o nápravu stávajícího stavu (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015 II. ÚS 2526/14). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření do doby, než její ústavní stížnosti vyhoví a napadená rozhodnutí nálezem zruší pro zásah do jejích ústavně zaručených práv.

Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem po výzvě k odstranění vad podání v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V projednávaném případě jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před obecnými soudy. O osvobození od soudního poplatku lze dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníkovi nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat.

Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, a to i přesto, že se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou, přehodnocovat.

Případy, ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob ? srov. nálezy ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107), ze dne 27. 10. 1998 II. ÚS 13/98 (N 131/12 SbNU 245), ze dne 3. 9. 1998 IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 27. 2. 2013 IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)] nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Ústavní soud opakovaně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů ve věci stěžovatelky a neshledal je důvodnými, ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1178/17 a usnesením ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2182/18. Argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti usnesením ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2526/14 neshledal Ústavní soud případnou.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Návrh, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.