I.ÚS 1060/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1060/09 ze dne 5. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Sportovního klubu Přerov, se sídlem Dr. Petřivalského 1, Přerov, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, č. j. 32 Odo 1659/2006-14, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2009, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad učiněný Krajským soudem v Ostravě a následně Nejvyšším soudem České republiky se příčí ustanovení procesního práva a obsahově znamená porušení ústavněprávně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že mu již dne 24. 3. 1994 sdělil právní předchůdce žalobkyně PRAMEN Olomouc, s. r. o. (dále jen "právní předchůdce žalobkyně"), že dlužníkovi O. S. vypověděl úvěrovou smlouvu a že přistoupí k uspokojení pohledávky realizací zástavního práva. V té době činila nesplacená část úvěru dlužníkem 3.694.574,84 Kč, což znamenalo, že této částky mohlo být při prodeji zástavy dosaženo. Až v roce 1997 však právní předchůdce žalobkyně svůj nárok uplatnil po dlužníkovi žalobou a teprve v roce 2003 požadoval poprvé po ručiteli, tedy stěžovateli, aby splnil závazek z ručení, aniž by kdykoliv před tím žádal po stěžovateli zaplacení úvěru z titulu jeho ručitelského závazku. Nejméně tedy po dobu 12 roků ode dne, kdy došlo k podpisu ručitelského závazku, o kterém stěžovatel tvrdí, že byl uzavřen v rozporu s tehdy platným hospodářských zákoníkem, neboť nebyl schválen kompetentním orgánem - výborem Tělovýchovné jednoty, právní předchůdce žalobkyně v podstatě stěžovatele utvrzoval v tom, že úvěr dlužník musel splatit. Právní předchůdce žalobkyně dále v celém řízení nebyl nejen schopen prokázat, zda včas a řádně a efektivně postupoval vůči dlužníkovi, ale nebyl ani schopen prokázat, proč nebylo přistoupeno k realizaci zástavního práva, neboť nikdy nebyl předložen původní úvěrový spis a soudy se spokojily s tím, že tento spis není k dispozici. Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu, že jednání věřitele nelze posoudit podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy že by tento jednal v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy jsou dle stěžovatele jednou z nejvyšších zásad, a to s dopadem nejen na právo soukromé, nýbrž na právo jako celek. Ve světle tohoto pak nepřichází možnost, že by obchodní (hospodářský) či obdobný styk byl z dopadu této zásady vyjmut. Stěžovatel je také přesvědčen, že shora popsaným postupem soudu nebylo respektováno ani ustanovení § 1 odst. 1 o. s. ř., když nepochybně účelem o. s. ř. je dbát nad tím, aby v řízení byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků. Rozhodnutí soudu je dle stěžovatele dále v rozporu s článkem 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podáním ze dne 15. 7. 2009 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyžádal k řízení o ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 9 C 112/2007, ve kterém jsou založeny listiny zaslané Ministerstvem financí, u kterého byla uložena agenda zaniklé České konsolidační agentury, které podporují tvrzení stěžovatele v tom smyslu, že původní majitel pohledávky Česká spořitelna měla k dispozici od samého počátku listiny, které potvrzují, že právní předchůdce stěžovatele schválil ručení O. S. pouze do částky 1.000.000,- Kč a potvrzení, že stěžovatel hodlá ručit pouze do částky 1.000.000,- Kč a nabízí k tomu ručení majetkem - nemovitostmi, což však Českou spořitelnou nebylo akceptováno. Rovněž z těchto listin vyplývá, jaké kroky právní předchůdce žalobkyně podnikal, či spíše právě nepodnikal, vůči dlužníku O. S. při vymáhání jeho pohledávky. Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 9 C 119/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 29. srpna 1991 byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně Českou státní spořitelnou a O. S. (dále jen "dlužník") smlouva o úvěru, na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 6,000.000,- Kč na investice. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavní smlouvou k nemovitostem dlužníka č. 2508-20252-831/1,2,3 ze dne 29. srpna 1991 a prohlášením o ručitelském závazku právní předchůdkyně stěžovatele TJ. Lokomotiva Meochema Přerov z téhož dne. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však dlužníkem řádně splácen a nebyl uhrazen ani ručitelem. Přípisem ze dne 24. března 1994 adresovaným právní předchůdkyni stěžovatele Česká státní spořitelna sdělila, že k 31. březnu 1994 vyprší lhůta ke splnění závazku dlužníkem a že přistoupí k realizaci zástavního práva. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 199/97-36, bylo dlužníkovi uloženo zaplatit právní předchůdkyni žalobce částku 5,406.168,30 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 22. května 2003, sp. zn. 19 Nc 667/2003, byl nařízen výkon rozhodnutí proti dlužníkovi pro pohledávku 5,406.168,30 Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 33 K 41/2004, prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 8. 2005, č. j. 7 C 312/2004-73, byla zamítnuta žaloba žalobkyně PRAMEN Olomouc, s. r. o., kterou se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 100.000,- Kč coby části pohledávky z ručitelského závazku stěžovatele a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení. S odkazem na ustanovení 763 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. (dále jen "obchodní zákoník") dospěl soud prvního stupně k závěru, že prohlášení ručitele je platným právním úkonem podle ustanovení § 129l odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "hospodářský zákoník"), neboť bylo podepsáno osobami oprávněnými podle stanov tak učinit, důvodem zamítnutí žaloby však bylo odepření plnění stěžovatelem podle ustanovení § 129m odst. 3 hospodářského zákoníku, neboť žalobkyně a její právní předchůdci způsobili, že "nelze dosáhnout uspokojení od povinného". Pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem a to nebylo realizováno, přestože věřitel již v roce 1994 sdělil, že přistoupí k realizaci zástavního práva. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 7/2006-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit částku 100.000,- Kč. Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, jímž byl založen ručitelský závazek žalovaného podle ustanovení § 129l odst. 2 hospodářského zákoníku, neztotožnil se však se závěrem o důvodnosti odepření splnění ručitelského závazku podle ustanovení § 129m odst. 3 hospodářského zákoníku. Odvolací soud uvedl, že rozhodné pro posouzení věci je, že stěžovatel se stal na základě ručitelského prohlášení ručitelem dlužníka a žalobkyně má podle ustanovení § 129m odst. 2 hospodářského zákoníku právo domáhat se plnění v dlužníkem neuspokojeném rozsahu proti ručiteli, což je podstatou tohoto zajišťovacího právního instrumentu. Skutečnost, že věřitel nevyužil zástavního práva k nemovitostem k dosažení uspokojení své pohledávky, může být významná pro faktický rozsah uspokojení pohledávky věřitele, nikoli pro neposkytnutí právní ochrany jeho zákonným nárokům uplatněným v řízení proti stěžovateli. Ze stejných důvodů nelze ani učinit závěr, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odm