I.ÚS 1065/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1065/10 ze dne 12. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská 49, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2008, č. j. 16 Co 251/2007-72, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2009, č. j. 21 Cdo 2382/2008-89, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pracoval u společnosti VÍTKOVICE a. s., se sídlem v Ostravě (dále jen "žalovaný") jako hutník - ocelář. V souvislosti s výkonem této práce onemocněl nemocí z povolání, pro níž nebyl schopen vykonávat dosavadní práci, a proto byl jeho pracovní poměr ukončen dohodou ke dni 4.6.2001 a stěžovatel byl následně rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 9.7.2001 uznán plně invalidním. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3.6.2004 byl stěžovateli odňat plný invalidní důchod a rozhodnutím ze dne 21.6.2004 mu byl od 16.7.2004 přiznán částečný invalidní důchod. Plat stěžovatele před vznikem nemoci z povolání činil 13.264,- Kč, částečný invalidní důchod činil 5.359,- Kč. Stěžovatel se pokoušel vyhledat práci, kterou by mohl vykonávat i vzhledem ke své nemoci, avšak jeho úsilí bylo marné, neboť eventuelní zájemce o jeho práci vždy odradí vážnost jeho nemoci a množství omezení, která s sebou jeho zdravotní stav přináší. Z těchto důvodů je stěžovatel veden na Úřadu práce v Ostravě od 22.9.2004 jako uchazeč o zaměstnání. Stěžovateli je známo, že jeho bývalí spolupracovníci vykonávající práci obdobnou té, kterou vykonávali i se stěžovatelem u žalovaného, mají nyní plat přibližně 19.000 Kč měsíčně. Kdyby stěžovatel nebyl postižen nemocí z povolání, mohl by tuto práci vykonávat také, a mohl by tak dosahovat výdělku přibližně ve výši 19.000.- Kč. Stěžovatel tedy požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.2004 do 30.6 2005 částku 90.774,- Kč, která vychází z výše částečného invalidního důchodu, náhrady za ztrátu na výdělku a výše mzdy, kterou by dosahoval, nebýt jeho nemoci z povolání. Stěžovatel má zato, že u něj došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu § 202 zákoníku práce, a to proto, že mu původně přiznaný plný invalidní důchod byl odňat a namísto něho přiznán invalidní důchod částečný (v tomto smyslu se žalobce opírá o názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozsudku ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 347/2002), a dále proto, že na původní pracoviště by se vzhledem k jeho zrušení stejně nemohl vrátit a bylo by diskriminující, kdyby se vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl zajímat o jiné zaměstnání jako každý jiný zdravý člověk (když již není plně invalidním, ale invalidním pouze částečně). Stěžovatel se tedy domnívá, že lze v jeho případě při náhradě způsobené škody vycházel z výše hypotetického výdělku, pokud byla prokázána a pokud o ní ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 609/2002. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů vyjádřenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť odporují § 202 zákona č. 65/1965, zákoník práce, účinného ke dni 9. 7. 2001 (dále jen "zákoník práce"), když jej doplňují o něco, co v něm obsaženo není, v důsledku čehož je zaměstnanec trpící nemocí z povolání postižen jednak tím, že je navždy nevyléčitelně nemocný, a poté následně tím, že z důvodu vážné nemoci nesežene práci. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nezaměstnaným ne proto, že by o jeho práci nebyl zájem, ale jen z důvodu jeho vážné nemoci. Stěžovatel dále uvádí, že způsob odškodnění, který mu soudy přiznaly, mu nenahradí finanční prostředky, které by byl schopen si vydělat, kdyby byl zdráv. Obecné soudy tak dle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo na rovnost v důstojnosti i v právech plynoucí z ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, i právo na hmotné zajištění osob bez vlastní viny nemocných ( čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 42/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.7.2007, č.j. 26 C 42/2005-55, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu 1.8.2004 do 30.6.2007 částku 241.260,- Kč s úroky z prodlení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.1.2008, č. j. 16 Co 251/2007-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že Česká republika " nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně" ; v ostatních výrocích ho potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že se u stěžovatele změnily poměry ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce jen v souvislosti s tím, že mu byl s ohledem na nově zjištěný zdravotní stav přiznán pro následky nemoci z povolání pouze částečný invalidní důchod a že byl tedy schopen vykonávat výdělečnou činnost; uvedená změna poměrů ovšem nemůže znamenat, že by měl být nově stanoven rozhodný výdělek pro výpočet náhrady škody. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Na tomto závěru Ústavního soudu se nic nezměnilo ani po prostudování vyžádaného spisového materiálu. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákoník práce, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01,