I.ÚS 1105/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1105/12 ze dne 28. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, se sídlem U Luhu 222/23, Brno - Kníničky, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 6 As 41/2011 - 111, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, č. j. 5 Ca 152/2008 -74, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 1 bodu 2 zákona č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v části se slova "a orgány územní samosprávy" nahrazují slovy " , územní samosprávné celky a jejich orgány", za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 1 bodu 2 zákona č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v části se slova "a orgány územní samosprávy" nahrazují slovy " , územní samosprávné celky a jejich orgány". Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 36 odst. 1 a 2 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozhodnutími bylo dle stěžovatele taktéž zasaženo do jeho práva na svobodný přístup k informacím zakotveného v článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 152/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel adresoval Radě Jihomoravského kraje žádost o poskytnutí informace vztahující se k vyjádření členky Rady Jihomoravského kraje Ing. arch. Procházkové pro tisk a dále k jejímu vystoupení na tiskové konferenci ODS konané dne 2. 10. 2007; obojí se týkalo problematiky stavby silnice R43. V reakci na žádost stěžovatele o poskytnutí informací byl stěžovateli zaslán přípis Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. 7. 2007, v němž bylo uvedeno, že k bodu b) a g) žádosti Jihomoravský kraj žádnou požadovanou korespondenci nevlastní, a dále uvedl, že v ostatních bodech žádost podle § 14 odst. 5 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), odložil, neboť shledal, že nejde o informace spadající do působnosti Jihomoravského kraje. Proti tomuto postupu podal stěžovatel stížnost, ve které zdůraznil, že byla-li žádost adresovaná Radě Jihomoravského kraje (jejíž byla ing. arch. Procházková členkou), není možné, aby ji vyřizoval jiný orgán kraje, v tomto případě krajský úřad, neboť povinnými subjekty podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou nejen územní samosprávné celky, ale i jejich orgány. O stížnosti rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. ODK- 2780/2-2007 tak, že povinnému subjektu přikázalo do 15 dnů od doručení rozhodnutí žádost stěžovatele v bodech a), e) a f) meritorně vyřídit, nikoli ji odložit, ve zbývajících částech žádosti postup povinného subjektu potvrdilo. Dle názoru ministerstva je povinným subjektem v daném případě nikoli Rada Jihomoravského kraje, nýbrž Jihomoravský kraj jako takový. Obdobně rozhodlo Ministerstvo vnitra dne 12. 12. 2007 ohledně druhé stížnosti stěžovatele týkající se poskytnutí informací vztahujících se k vyjádření náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Venclíka pro tisk týkajících se problematiky stavby rychlostní komunikace silnice R52 mezi Brnem a Vídní. Krajský úřad Jihomoravského kraje se poté oběma žádostmi znovu zabýval a vyřídil je tak, že k první žádosti přípisem ze dne 20. 12. 2007, č. j. JMK 130639/2007, uvedl, že radní Ing. Procházková ve svém sdělení vycházela pouze z informací získaných z médií, které není povinný subjekt, tj. Jihomoravský kraj, povinen archivovat, čímž žadateli sdělil, že požadované informace nemá k dispozici. V přípise ze dne 27. 12. 2007, č. j. JMK 167298/2007, k druhé žádosti Krajský úřad Jihomoravského kraje taktéž sdělil, že požadované informace nemá k dispozici. Proti uvedenému postupu podal stěžovatel dne 12. 1. 2008 stížnosti, v nichž opětovně namítal, že pokud byly žádosti adresovány Radě Jihomoravského kraje, byly adresovány tomu povinnému subjektu, který veřejně odkazoval na konkrétní požadované informace, a tedy je vlastní. Proto dle stěžovatele není možné, aby žádost o informace vyřizoval jiný orgán kraje, tedy v daném případě Krajský úřad Jihomoravského kraje, který informace skutečně mít nemusí a nemusí mít ani zajištěn volný přístup k informacím jiného orgánu kraje. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 6. 2. 2008, č. j. MV-9025-4/ODK-2008, MV-9396-5/ODK-2008, postup Jihomoravského kraje při vyřizování žádosti o poskytnutí informací potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva vnitra napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") ze dne 13. 7. 2011, č. j. 5 Ca 152/2008 -74, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27,