Ústavní soud I.ÚS 1111/25 – Započítání vazby a trestu

Základem posuzovaného případu je otázka započtení vazby do trestu odnětí svobody. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovateli nezapočítává vazbu vykonanou ve věci vedené před Okresním soudem v Bruntálu pod sp. zn. 66 T 128/2021 do trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který stěžovateli uložil Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. září 2021 č. j. 1 T 50/2021-1266, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. srpna 2022 č. j. 68 To 19/2022-1493. Stěžovatel usnesení okresního soudu napadl stížností, kterou však Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl v návětí uvedeným usnesením. Krajský soud uvedl, že výše specifikovaná trestní věc vedená proti stěžovateli před Okresním soudem v Bruntálu dosud nebyla pravomocně skončena a nelze předjímat její vyústění. Proto s odkazem na princip presumpce neviny uzavřel, že nelze započítat vazbu z bruntálského případu, ačkoliv v dané věci může v úvahu přicházet udělení souhrnného trestu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadu nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona) ve smyslu čl. 39 Listiny. Napadená rozhodnutí jsou podle něj schematická a neindividualizovaná, tudíž nepřezkoumatelná, ačkoliv mají zásadní dopad na jeho osobní svobodu. Jediným důvodem pro nezapočtení vazby je, že bruntálský případ dosud nebyl pravomocně ukončen. To považuje stěžovatel za svévolné a protiústavní. Soudy podle něj pomíjí, že prvostupňový rozsudek byl zrušen toliko z podnětu obžalovaných, tudíž platí zásada zákazu reformationis in peius (změny k horšímu). Ačkoliv nelze předjímat rozhodnutí soudu, stěžovatel strávil ve vazbě dobu od 17. května 2021 do 25. srpna 2022, což se bude v nejhorším údajně "souhrnit" k vykonávanému trestu. Stěžovatel upozorňuje, že kdyby se byl býval neodvolal proti rozsudku v bruntálském případu a byl by mu uložen souhrnný trest pěti let a šesti měsíců, byla by mu vazba dávno započtena. Podle stěžovatele by měl být termín "obdobně" obsažený v § 92 odst. 4 trestního zákoníku vykládán tak, aby mu byla započtena i vazba vykonaná v bruntálské věci. Konečně upozornil, že podle sdělení Okresního soudu v Bruntálu lze skončení věci očekávat do srpna 2025, přičemž ale od 21. srpna 2024 ve věci neproběhlo jediné hlavní líčení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Napadené rozhodnutí krajského soudu stojí na závěru, podle něhož není možné rozhodovat o zápočtu vazby z dosud pravomocně neskončené trestní věci do trestu uloženého témuž jednotlivci v jiném trestním řízení. Stěžovatel tento závěr označil za svévolný a protiústavní. Ústavní soud jej proti tomu shledává za souladný s judikatorním i doktrinárním pojetím právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí v trestním řízení, jakož i s ústavním principem presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, který má naprosto zásadní význam pro demokratický právní stát (usnesení ze dne 23. března 2016 sp. zn. III. ÚS 773/16). Teprve až nabytím právní moci se rozsudek v trestním řízení stává zásadně nezměnitelným, závazným a vykonatelným (§ 139 odst. 1 trestního řádu), tj. má právní účinky a vyvolá právní následky, ke kterým směřoval (přiměřeně již usnesení ze dne 14. ledna 1999 sp. zn. III. ÚS 430/98, viz též ŠÁMAL, P. Právní moc rozhodnutí v trestním řízení. In: Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2009).

Stěžovatelova poznámka o průběhu řízení před Okresním soudem v Bruntálu, podle níž neproběhlo žádné hlavní líčení od srpna 2024, zůstala v rámci stěžovatelovy argumentace bez jasného vyústění. Ústavní soud proto pouze stručně konstatuje, že v tomto případě nemá pro posouzení ústavní stížnosti relevanci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.