I.ÚS 1132/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 4. 2023, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 11. 2021 č. j. 4 C 254/2019-126, jenž byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 5. 2022 č. j. 5 Co 200/2022-156, bylo určeno, že stěžovatel je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X, ostatní plocha, manipulační plocha, v katastrálním území Olšany u Dačic, obec S., který vznikl na základě geometrického plánu č. 237-1227/2019 Ing. Pavla Dvořáčka, GK, Chýnovská 1917/9, Tábor, jenž je součástí tohoto rozsudku. Oba rozsudky byly k dovolání vedlejšího účastníka zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023 č. j. 22 Cdo 2747/2022-184 a věc byla vrácena okresnímu soudu.

Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci a ve výsledku popírá jeho vlastnické právo. Vedlejší účastník měl navíc podat vadné dovolání, které nemělo být vůbec projednáno. Nejvyšší soud pochybil, jestliže si jeho základní náležitosti sám dovodil.

Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Napadeným rozsudkem však bylo rozhodnuto o zrušení rozsudku krajského soudu a okresního soudu a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tento kasační rozsudek dovolacího soudu není "konečným" rozhodnutím ve výše uvedeném smyslu, řízení před obecnými soudy dále pokračuje a prostor pro případný přezkum v řízení před Ústavním soudem bude dán až po případném vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva, což se týká i námitek vůči procesnímu postupu Nejvyššího soudu, který předcházel vydání napadeného rozsudku [napadený rozsudek bude možné napadnout společně s rozhodnutím o posledním zákonném procesním prostředku k ochraně práv, viz nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) nebo nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20, bod 51; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o jejím odmítnutí.