Ústavní soud I.ÚS 1139/25

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, aby jen zákon stanovil, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, podle čl. 39 Listiny, a presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít zejména tím, že soudy stěžovatele odsoudily pro jednání, které údajně nenaplňovalo znaky trestného činu, a neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 10 uznal stěžovatele vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se podle soudu dopustil stručně řečeno tak, že si pro svou potřebu ponechal blíže specifikované věci v hodnotě cca 160 000 Kč, jež měl v pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s poškozenou, ačkoliv poškozená v důsledku nehrazení leasingových splátek od smlouvy odstoupila a vyzvala stěžovatele k vrácení předmětu leasingu. Za to obvodní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, Nejvyšší soud pak stěžovatelovo dovolání odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy pominuly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť celá věc byla a stále je řešena v občanskoprávní rovině. Stěžovatel se chtěl na vypořádání s poškozenou dohodnout a neměl v plánu si věc ponechat, poškozená však zneužila institut trestního oznámení k prosazení svých občanskoprávních zájmů. Stěžovatel upozorňuje, že požadavky poškozené byly neoprávněné, neboť by na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení, což potvrdily i soudy v občanskoprávním řízení, v němž došlo k uzavření smíru. K tomu stěžovatel navrhoval důkaz záznamem z jednání v daném řízení, který však soudy neprovedly. Podle stěžovatele navíc soudy nepostupovaly nestranně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.

K jednotlivým námitkám stěžovatele musí Ústavní soud konstatovat, že se jimi již v napadeném usnesení velmi podrobně zabýval Nejvyšší soud, na jehož vyčerpávající argumentaci stěžovatel patřičně nereaguje, a pro stručnost tak na něj v podrobnostech postačí odkázat. Nejvyšší soud zejména s ohledem na okolnosti věci vysvětlil její přesah ze soukromoprávní do trestněprávní roviny; v tomto směru nelze přehlížet, že stěžovatel s poškozenou uzavřel dvě leasingové smlouvy, u jedné splatil dvě splátky (obě s prodlením), u druhé žádnou, přesto si po dobu cca jednoho roku ponechával předmět obou smluv v hodnotě několika desítek tisíc korun (vysoce překračující hodnotu oněch dvou splátek) a odmítal jej poškozené vydat, což se změnilo právě až v rámci trestního řízení. Bez ohledu na to, zda v určitém rozsahu mohl mezi poškozenou a stěžovatelem vzniknout legitimní soukromoprávní spor (např. z hlediska toho, zda vedle vrácení věci má stěžovatel i doplácet splátky), v samotném jádru bylo stěžovatelovo jednání zjevně protiprávní, přičemž dosažení trestněprávní roviny soudy řádně odůvodnily.

Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem vytýkané procesní vady, zejména nic nesvědčí o tom, že by soudy nebyly nestranné či že by ke stěžovateli přistupovaly předpojatě. Se stěžovatelem opakovaně připomínaným důkazním návrhem se pak dostatečně vypořádaly.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.