Ústavní soud I.ÚS 1154/24

Okresní soud v Blansku („nalézací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem upravil styk vedlejšího účastníka („otec“) s nezletilým vedlejším účastníkem („nezletilý M.“) tak, že bude probíhat od 1. 9. 2023 každý lichý týden v sobotu od 9:00 hodin do 18:00 hodin, od 1. 11. 2023 každý lichý týden od soboty od 9:00 hodin do neděle do 18:00 a od 1. 12. 2023 každý lichý týden od pátku od 15:00 hodin do následujícího pondělí do 8:00 hodin; současně upravil podmínky styku (ústavní stížností napadený výrok I). Dále upravil styk otce s nezletilým M. v období letních, jarních prázdnin, velikonočních a vánočních svátků, a to rovnoměrně mezi oběma rodiči (ústavní stížností napadený výrok II). Dalšími výroky nalézací soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků I a II, o náhradě nákladů a povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu. K odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu Krajský soud v Brně („odvolací soud“) ústavní stížností napadeným výrokem I potvrdil mimo jiné výroky I a II rozsudku nalézacího soudu upravující styk otce s nezletilým M.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátkou domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatelka namítá, že soudy neprovedly pro věc podstatné důkazy, nedostatečně zjistily skutkový stav a dospěly k nesprávnému právnímu posouzení, které je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého M. Nalézací soud neprovedl výslech psycholožky Mgr. Soni Bajerové a vystačil si pouze s její několik let starou zprávou. Soudy nevzaly v potaz závěry odborníků v oblasti dětské neurologie a klinické psychologie, podle nichž nezletilý vykazuje osobnostní rysy značící poruchu autistického spektra; neprovedl jejich výslech, ale spokojil se s jejich lékařskými zprávami. Podle stěžovatelky měl být revidován znalecký posudek Mgr. Marcely Landové, neboť nemá odborné znalosti problematiky poruchy autistického spektra – Aspergerova syndromu a toto onemocnění nereflektovala. Neprovedení výslechu sourozenců nezletilého M. bylo podle stěžovatelky nepatřičně odůvodněno tím, že jejich tvrzení jsou s ohledem na poměr k ní „účelová“. Nalézací ani odvolací soud nezjistily názor nezletilého M. a neprovedly jeho výslech; nezletilý M. přitom konstantně vyslovuje jednoznačné přání být v péči matky. Soudy se neměly spokojit pouze se zprávami a nepřímými sděleními osob, které nezletilého M. vnímaly jednorázově. Stěžovatelka považuje za nesprávný také závěr soudů, že přítomnost Aspergerova syndromu u nezletilého M. není relevantní pro určení rozsahu styku s otcem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Úprava péče o dítě, včetně úpravy styku dítěte s rodičem, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud se proto zaměřuje na zjištění, zda obecné soudy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývající zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607), bod 19].

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s jeho ustálenou judikaturou (výslovně jsou v nich citovány a zohledněny jeho nálezy). Stěžovatelka brojí především proti způsobu vedení dokazování a skutkovým zjištěním; v nich však Ústavní soud žádné ústavněprávní vady neshledal.

Soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, z jakého důvodu stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedly (viz body 44 až 46 rozsudku nalézacího soudu a bod 12 rozsudku odvolacího soudu). Jde-li o důkazy, jimiž měl být objasněn psychický a duševní stav nezletilého M., ztotožňuje se Ústavní soud s obecnými soudy v tom, že jeho zdravotní stav byl zkoumán pro účely určení rozsahu styku dostatečně. Lze přisvědčit stěžovatelce, že v případě diagnostikování poruchy autistického spektra nezletilého M. by bylo třeba k němu přistupovat obzvláště citlivým způsobem – to však není bez dalšího důvod pro omezení styku s otcem, který je rovněž schopen individuální potřeby svého syna vzít v potřebném rozsahu v potaz. Výslechy sourozenců nezletilého M. nalézací soud neprovedl pouze z důvodu jejich vztahu ke stěžovatelce, ale také proto, že jejich čestná prohlášení již provedl jako listinný důkaz, a tudíž bylo jejich stanovisko známo. Soudy rovněž vyložily, že závěry znaleckého posudku jsou nerozporné a odpovídají ostatním provedeným důkazům. Ústavní soud tedy existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal.

Obecně a zásadně je třeba zjistit názor nezletilého přímo soudem, neplatí to ale bezvýjimečně [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) či sp. zn. II. ÚS 2943/14]. V nyní projednávané věci soudy vysvětlily, proč názor nezletilého M. nezjišťovaly přímo, ale pouze zprostředkovaně (viz body 42 a 43 rozsudku nalézacího soudu a bod 13 rozsudku odvolacího soudu). Řízení bylo vedeno po dlouho dobu (dva a půl roku), po kterou byl nezletilý M. vyšetřován znalkyní, několikrát s ním provedl pohovor kolizní opatrovník, proběhla celá řada sezení včetně doprovodných lékařských vyšetření, a jeho postoj tedy byl soudům znám. Nebylo-li podle soudů za tohoto stavu vhodné znovu zjišťovat názor nezletilého M. a vystavovat jej další stresové situaci (sama stěžovatelka akcentuje jeho psychickou nepohodu), nepovažuje to Ústavní soud za ústavněprávní vadu.

Ústavní soud neshledává nic protiústavního ani v soudy určeném rozsahu styku otce s nezletilým M. Soudy rozhodly s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte, což v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily. Výsledkem snahy stěžovatelky by bylo zpřetrhání vztahů nezletilého M. s otcem, což s ohledem na zjištěné okolnosti v jeho nejlepším zájmu není. Rovněž nelze přehlédnout, že soustavné konflikty rodičů se negativně odráží na psychickém stavu nezletilého M. – Ústavní soud proto apeluje na rodiče, aby své osobní rozbroje ponechali stranou a jednali v jeho zájmu, nikoliv v zájmu vlastním. Je vhodné také připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí „absolutně konečných“ a v případě změny poměrů je lze změnit (srov. § 909 občanského zákoníku).

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.