I.ÚS 12/14

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 15 KSE 3/2013-31. V označeném rozhodnutí byl stěžovatel uznán vinným kárnými proviněními spočívajícími a) v tom, že jako osoba mající postavení soudního exekutora nesplnil řádně a včas své peněžité závazky vůči věřitelům, pročež bylo proti němu vedeno exekuční řízení (tím porušil čl. 3 odst. 1 a 2 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů a současně narušil důstojnost exekutorského povolání), a b) neposkytl součinnost Ministerstvu spravedlnosti ČR jako dohledovému orgánu (tedy porušil povinnosti stanovené právním a stavovským předpisem) - za předmětné kárné delikty mu byla podle § 116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, uložena pokuta ve výši 10 000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval zásahem do práva na spravedlivý proces, k němuž došlo podle jeho názoru zejména tím, že kárné řízení vedl vrcholný soudní orgán (Nejvyšší správní soud), jehož rozhodnutí nebylo možno zvrátit uplatněním řádného opravného prostředku. Z důvodu tvrzené protiústavnosti stěžovatel rovněž navrhoval zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V posuzované věci kárný senát Nejvyššího správního soudu na základě řádně zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud v intencích ustálené judikatury nemůže přehodnocovat, dostatečně a logicky odůvodnil své závěry ve vztahu ke kárným proviněním stěžovatele (soudního exekutora). Napadené rozhodnutí tak nevykazuje prvky libovůle nebo podstatného vybočení z rámce ústavnosti.

K námitce stěžovatele poukazující na nemožnost domáhat se přezkumu rozhodnutí vydaného v kárném řízení a na složení kárného senátu odkazuje Ústavní soud na odůvodnění svého plenárního nálezu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827), jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že právní úprava, která kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní.

Zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem zjištěn nebyl, a proto byly ústavní stížnost i návrh s ní spojený mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnuty.