I.ÚS 1202/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1202/25 ze dne 30. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRANSFRUKT spol. s r.o., se sídlem Jana Želivského 2726/2, Praha 3, zastoupené Mgr. Pavlem Kropáčkem, advokátem se sídlem Pobřežní 667/78, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2197/2024-426 ze dne 13. 2. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 241/2023-281 ze dne 7. 3. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 153/2022-133 ze dne 19. 4. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a obchodní společnosti České dráhy, a. s., nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce vyklidit pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice a odstranit na něm stojící stavbu (všechny nemovitosti specifikovány v I. a II. výroku rozsudku). Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka vlastní stavbu na pozemku vedlejší účastnice. Původně byly stavba i pozemek ve vlastnictví státu, následně bylo vlastnické právo k pozemku a stavbě rozděleno ve prospěch různých státních podniků, přičemž od jednoho z nich (od právního předchůdce vedlejší účastnice) stěžovatelka v privatizační dražbě nabyla vlastnictví stavby. Obvodní soud dále shledal, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí existovala platná nájemní smlouva (označená jako hospodářská smlouva), která ve znění jejích dodatků opravňovala stěžovatelku užívat stavbu na pozemku na dobu neurčitou. Vedlejší účastnice poté v souladu se smlouvou nájem platně vypověděla. Obvodní soud se nezabýval stěžovatelčinou námitkou neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu, že byla podepsána pouze jedním z jednatelů vedlejší účastnice, ač měla být podepsána oběma. Pokud by totiž této námitce přisvědčil, musel by uzavřít, že stěžovatelka užívá pozemek bez právního důvodu. 2. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud měl za to, že vlastnictví pozemku a stavby nebylo původně rozděleno přechodem na dva státní podniky, neboť i poté byly nemovitosti ve vlastnictví státu. Proto stěžovatelka nabyla právo trvalého užívání stavby. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu také usoudil, že hospodářská smlouva je neplatná, protože ji za stěžovatelku podepsal pouze jeden jednatel, ačkoli k tomuto jednání bylo potřeba souhlasu dvou. Nicméně městský soud shledal, že se strany touto smlouvou 30 let řídily, pročež smlouva o nájmu vznikla konkludentně, a to se stejným obsahem jako písemná smlouva hospodářská. Stěžovatelce tudíž k pozemku sloužil toliko dočasný užívací právní titul (nájemní smlouva), který výpovědí odpadl. Proto je ve výsledku správný závěr obvodního soudu, že stěžovatelka disponovala pouze dočasným právem k užívání pozemku. 3. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ve zbytku stěžovatelka rozporovala skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají; případně namítala vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží pouze u přípustného dovolání. 4. Proti výše označeným rozhodnutím brojí stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením o porušení jejich základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 5. Stěžovatelka především namítá, že napadená rozhodnutí stojí na závěru, že vůlí smluvních stran bylo dočasné užívání pozemku, avšak neprovedly k tomu žádné dokazování. Tento závěr je skutkový a z pouhého konkludentního uzavření nájemní smlouvy podle stěžovatelky nelze učinit závěr, že skutečnou vůlí stran bylo toliko dočasné užívání. Nejvyšší soud pak nepřiléhavě uzavřel, že jde o skutkovou okolnost, která dovolacímu přezkumu nepodléhá. Podle stěžovatelky nemůže platit závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevymezila žádnou otázku procesního práva, neboť sama absence dokazování pro učiněný právní závěr zakládá nesprávné právní posouzení. Dále stěžovatelka údajně opakovaně namítala, že předmětný pozemek nebyl předmětem hospodářské (nájemní) smlouvy, proto nemohlo uzavřením této smlouvy dojít ke změně původního trvalého práva na dočasné. 6. Stěžovatelka dále poukazuje na protiústavnost právního posouzení vlivu nájemní smlouvy na právo stavby na cizím pozemku. Napadená rozhodnutí mají ústit ve zkratkovitý závěr, že každá nájemní smlouva automaticky způsobuje změnu trvalého práva stavby na právo dočasné. Podle stěžovatelky není ústavně konformní ani závěr Nejvyššího soudu, že "zpravidla nájemní smlouva povede k zániku původního práva stavby trvalého charakteru," neboť Nejvyšší soud řádně nevysvětlil, z čeho má tento závěr plynout. Předmětem a účelem nájemní smlouvy jako obligace je sjednání úplaty za užívání pozemku, nikoli privativní novace trvalého práva stavby na pozemku, které je ze své podstaty právem věcným. Výklad, který tuto změnu pojmově dovozuje ze samotného nájemního poměru, nemá podle stěžovatelky oporu v zákoně a protiústavně zasahuje do práva na ochranu vlastnictví a do principu autonomie vůle. 7. Stěžovatelka rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tvrdí, že stavba má hodnotu vyšších desítek milionů Kč, je jejím jediným majetkem a její části pronajímá k různým účelům (např. ubytování či sklad). Odstraněním stavby by došlo nejen k nevratnému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, ale do podnikání osob, které mají ve stavbě provozovny, jakož i k zásahu do bydlení příslušných osob. 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz především § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti; není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zjišťování skutkových okolností, výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů. 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Stěžovatelka především namítá, že soudy nesprávně usoudily na privativní novaci, při níž právo stavby (resp. trvalé právo k umístění stavby - viz bod 13 rozsudku městského soudu) bylo nahrazeno dočasným právem nájemním, aniž by zjistily skutečnou vůli stran. V posuzované věci je však klíčové, že vlastnictví stavby stěžovatelka nabyla v době, kdy podle platného zákona stavba nebyla součástí pozemku, a že k pozemku jí svědčilo toliko dočasné užívací právo. Soudy ústavně souladným způsobem zjistily, že stěžovatelka užívala pozemek na základě platné nájemní smlouvy. Rovněž s řádným odůvodněním konstatovaly, že tato smlouva byla uzavřena nejdříve na dobu 10 let, posléze na dobu neurčitou, a to s možností nájem vypovědět. Mezi stranami nebylo sporné, že vedlejší účastnice nájem platně vypověděla. Sporné nebylo ani to, že stěžovatelka stavbu nabyla v rámci privatizace ve veřejné dražbě dne 27. 4. 1991 a hospodářskou smlouvu o nájmu pozemku strany uzavřely dne 30. 4. 1991. 12. Namítá-li stěžovatelka, že soudy neučinily dostatečné dokazování ke zjištění skutečné vůle smluvních stran, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Obvodní soud i městský soud se podrobně zabývaly určitostí smlouvy i obdobím jejího trvání. Skutečnost, že v napadených rozhodnutích výslovně nehodnotily "skutečnou vůli stran," na tom ničeho nemění, neboť tato právně relevantní vůle plynula z hodnocení smlouvy samotné. Soudy hodnotily řádně provedený důkaz písemnou smlouvu (korektnost tohoto postupu stěžovatelka nerozporuje), a dospěly k dostatečně odůvodněnému závěru, že se jednalo o smlouvu platnou (byť podle městského soudu uzavřenou konkludentně). 13. Soudy v souladu s ústavním pořádkem zjistily, že smlouva byla platná, určitá, ze své povahy zakládala dočasné užívání a byla posléze platně vypovězena. Proto je zjevně neopodstatněnou námitka, že skutečná vůle měla být zjišťována podrobněji dalšími důkazy. Soudy již měly dostatečné důkazy pro závěr, že ve smlouvě zachycenou vůlí stran nemohlo být trvalé užívání pozemku. Kdyby stěžovatelčina skutečná vůle byla jiná (jak nyní tvrdí), pak by stěží uzavřela smlouvu obsahující ujednání, která jednoznačně poukazují na dočasnost sjednaného závazku. Příslušný závěr soudy neučinily na základ