I.ÚS 1205/20

Včas uplatněnými ústavními stížnostmi, původně vedenými pod sp. zn. I. ÚS 1205/20, II. ÚS 1606/20 a IV. ÚS 1607/20, které i v ostatním splňovaly podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel argumentačně obdobnými ústavními stížnostmi brojí jednak proti rozhodnutím o uložení pokut za pokračování ve stavebních pracích a jednak proti rozhodnutí o odstranění stavby přípojek inženýrských sítí, vše v souvislosti se stavbou hotelu při ulici Neklež v katastrálním území Líšeň. Na základě těchto zjištění - z důvodu hospodárnosti a efektivity - Ústavní soud svým usnesením ze dne 16. června 2020 uvedené věci spojil ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1205/20. Podáním ze dne 25. září 2020 požádal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce o odklad vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 65/2020-50 ze dne 12. května 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 92/2018-130 ze dne 13. února 2020.

Ústavní soud nepovažuje za nutné na tomto místě rekapitulovat dosavadní průběh řízení před správními orgány a správními soudy, neboť všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že správní orgány postupovaly šikanózním způsobem, přičemž ani správní soudy neposkytly stěžovatelovi právní ochranu, neboť nepřihlédly k celé genezi stavebního řízení. Rozhodnutí správních orgánů jsou dle stěžovatele nesrozumitelná, chaotická a vzájemně si odporují; stěžovatel rovněž brojí proti nepřiměřenosti výše uložené pokuty, která je dle něho likvidační. Tvrdí, že Krajský soud v Brně a následně Nejvyšší správní soud zamítly jeho žaloby (resp. kasační stížnosti) bez přihlédnutí k argumentům logiky, zdravého rozumu a dobrých mravů, čímž došlo k porušení výše zmíněných základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

Ústavní soud konstatuje, že správní soudy se v nyní projednávaném případě - navzdory tvrzením stěžovatele - s jeho námitkami dostatečně a plausibilně vypořádaly a dle názoru Ústavního soudu tak učinily ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jsou ve svém celku pečlivě a přiléhavě odůvodněna, a to nejen co se týká soudního přezkumu ve věci rozhodnutí o odstranění stavby přípojek inženýrských sítí (tj. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 65/2020-50 ze dne 12. května 2020 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 92/2018-130 ze dne 13. února 2020), ale také soudního přezkumu ohledně přiměřenosti výše uložených pokut za spáchaný přestupek. V tomto kontextu pak stačí poukázat na velmi podrobné odůvodnění ohledně smyslu, podstaty a výše uložené pokuty v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 67/2019-26 ze dne 26. února 2019 (body 31 až 34), respektive v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 33 A 28/2017-88 ze dne 31. ledna 2019 (body 66 až 73), kde soudy ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč nemůže být výše uložené pokuty likvidační.

Ústavní soud neshledává, že by napadená rozhodnutí správních soudů byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; naopak úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu předložené ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. O akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 65/2020-50 ze dne 12. května 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 92/2018-130 ze dne 13. února 2020 již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť neprodleným rozhodnutím o ústavních stížnostech se tento návrh stal bezpředmětným, resp. sdílí "osud" ústavních stížností.