I.ÚS 1222/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1222/22 ze dne 27. 6. 2023 N 102/118 SbNU 266 Náhrada nemajetkové újmy u zvlášť zranitelné oběti znásilnění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 11/2020 ze dne 16. prosince 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Psychiatrické nemocnice X, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Psychiatrické nemocnici X se přiznává postavení vedlejšího účastníka řízení. II. Částí výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 11/2020 ze dne 16. prosince 2021, kterou byla stěžovatelka odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se základním právem na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 11/2020 ze dne 16. prosince 2021 se v rozsahu uvedeném ve výroku II ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení části výroku shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterou byla odkázána trestním soudem se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle stěžovatelky vrchní soud porušil její základní práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Skutkové okolnosti a procesní vývoj věci 2. Nezletilá (dnes již sedmnáctiletá) stěžovatelka se od dětství neztotožňuje se svým mužským pohlavím, cítí se být dívkou a v běžném životě se jako dívka identifikuje. V roce 2014 u ní byla diagnostikována vývojová vada - porucha autistického spektra; v důsledku toho byla narušena její schopnost orientace v sociálních situacích a schopnost jim porozumět (Aspergerův syndrom). Stěžovatelka se projevovala agresivně vůči matce a babičce; po zjištění, že prostředí, v němž vyrůstala, bylo "výchovně zcela nekompetentní" (například nedostávala řádně předepsané léky), byla v roce 2018 (tehdy dvanáctiletá) stěžovatelka pro podezření ze zanedbání péče, na základě rozhodnutí soudu, hospitalizována v Psychiatrické nemocnici X (dále jen "Nemocnice") na chlapeckém oddělení dětské psychiatrie. 3. Po skončení hospitalizace se stěžovatelka svěřila matce, že byla po dobu dvou měsíců opakovaně znásilňována (přinejmenším) jedním z hospitalizovaných chlapců. V trestním řízení, v němž byl mladistvý (dále jako "mladistvý" nebo "pachatel") obžalován ze spáchání provinění znásilnění, se stěžovatelka domáhala jako poškozená náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 58 Tm 4/2019-324 ze dne 21. dubna 2020 mladistvého odsoudil za provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku, jehož se měl pachatel dopustit tím, že stěžovatelku v sedmi případech přinutil k orálnímu pohlavnímu styku, ve třiceti případech k masturbaci a nejméně ve třech případech k análnímu pohlavnímu styku. Podle krajského soudu mladistvý nereagoval na nesouhlas stěžovatelky, vyhrožoval, že jí "něco udělá", přidržoval ji a využíval její subtilní konstituce, poruchy autistického spektra i zjevné poruchy pohlavní identity a stěžovatelka nebyla v plné míře schopna chápat význam jeho jednání, adekvátně na ně reagovat a bránit se mu. Krajský soud mladistvému uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let; stěžovatelku odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka podle krajského soudu nedostatečně specifikovala, zda se domáhá náhrady za vytrpěné bolesti, další nemajetkové újmy či za ztížení společenského uplatnění, a svá tvrzení nepodložila dostatečnými důkazy. 5. Vrchní soud rozsudkem č. j. 1 Tmo 11/2020-397 ze dne 23. července 2020 prvostupňové rozhodnutí krajského soudu zrušil a ve věci znovu rozhodl; korigoval závěry krajského soudu ohledně počtu případů, v nichž obviněný přinutil stěžovatelku k pohlavnímu styku, a shledal mladistvého vinným tím, že ji, stručně vyjádřeno, donutil k orálnímu pohlavnímu styku nejméně čtyřikrát, nejméně třikrát k masturbaci a nejméně dvakrát k análnímu pohlavnímu styku. Uvedené jednání vrchní soud opět kvalifikoval jako provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku a obviněnému za ně uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Vrchní soud dále mladistvému uložil povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu 75 000 Kč; se zbytkem nároku stěžovatelku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Ústavní soud následně nálezem sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. srpna 2021 (N 137/107 SbNU 131; dále též "kasační nález") zrušil výrok výše citovaného rozsudku o náhradě újmy; dospěl především k závěru, že bylo porušeno stěžovatelčino základní právo podle čl. 7 odst. 1 Listiny tím, že jí jakožto zvlášť zranitelné oběti přiznal excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy a se zbytkem nároku ji odkázal do občanskoprávního řízení, aniž by přitom respektoval vývoj přístupu trestních soudů k poškozeným. Odkázal zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. srpna 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), podle kterého není postavení poškozeného "nadále redukovatelné toliko na zpravidla významný pramen důkazu a na subjekt, jemuž má v trestním řízení být usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Poškozený v trestním řízení realizuje, respektive realizovat může, i některá svá základní práva a svobody představující tzv. tvrdé jádro lidských práv". Vývoj "proto jednoznačně dospěl do bodu, v němž na postavení poškozeného v trestním řízení nelze nadále nazírat jakožto na doplňkové, bez něhož by se poškozený stejně ochrany všech svých právem uznaných zájmů domohl." (odst. 67). III. Obsah napadeného rozhodnutí 7. Vrchní soud nově rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem a při nezměněném původním výroku o povinnosti mladistvého nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč uložil mladistvému povinnost nahradit stěžovatelce dalších 75 000 Kč; se zbytkem nároku stěžovatelku znovu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že byť je vázán kasačním nálezem Ústavního soudu, rozhoduje o nároku poškozené znovu - s tím, že navýšení finanční satisfakce bylo kasačním nálezem ponecháno na jeho úvaze. V obnoveném veřejném zasedání vrchní soud vyslechl primáře dětského oddělení Nemocnice k okolnostem hospitalizace poškozené i mladistvého pachatele. 8. Vrchní soud dospěl k závěru, že jednáním mladistvého bylo závažně a úmyslně zasaženo do osobní integrity stěžovatelky v intimní oblasti vlastní sexuality, která je u ní nezralá pro její nízký věk, autistickou poruchu a také pro zjevnou poruchu pohlavní identity. Podle vrchního soudu byla porušena přirozená práva stěžovatelky na důstojnost, čest i soukromí. Sexuální trauma u dětí je obecně zvýšeně rizikové z hlediska pozdních následků, zvláště u nezletilé je s ohledem na její diagnózu vyšší riziko dekompenzace psychického stavu vlivem psychogenní zátěže. Skutečnost, že stěžovatelka události popsala bez výrazných emočních projevů, nelze podle vrchního soudu přeceňovat, protože jde o přirozený projev autismu. Z údajů, které svěřila matce a znalcům, je zřejmé, že čin mladistvého stěžovatelka pociťovala jako příkoří. Přestože stěžovatelka neměla dostatečné mentální kapacity a zkušenosti vyhodnotit závažnost jednání mladistvého, jasně uvedla, že se jí jeho násilné jednání nelíbilo, že ji někdy bolelo a že se mladistvému podvolila až pod nátlakem. Poškozená se nadto nacházela v neznámém prostředí psychiatrické léčebny, kde byla nedobrovolně hospitalizována a byla zde podrobena náročnému a novému režimu, na který se musela adaptovat, tudíž si netroufla požádat o pomoc personál léčebny v obavě, že by to její hospitalizaci prodloužilo. Na prožité události stěžovatelka nezapomněla ani v domácím prostředí a nadále se k nim vrací (klade matce otázky ohledně sexuálních útoků). 9. K účinnému odčinění újmy poškozené podle vrchního soudu nepostačí jen o