Ústavní soud I.ÚS 1225/25

Základem posuzovaného případu je spor o zaplacení odměny zprostředkovatele ze smlouvy o zprostředkování prodeje obchodní společnosti.

Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka v řízení před civilními soudy domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 3 606 391,25 Kč s příslušenstvím jako pohledávky z titulu dlužné provize za zprostředkování prodeje obchodního podílu ve společnosti VERONA PLUS, spol. s r.o., kterou nabyla postoupením od společnosti REdevelopment properties s.r.o. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však k odvolání vedlejší účastnice změnil prvostupňový rozsudek tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelčiny námitky lze stručně shrnout do dvou bodů. Zaprvé rozporuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že její dovolání Nejvyšší soud odmítl neoprávněně a porušil její právo na přístup k soudu. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud svým formalistickým rozhodnutím aproboval protiústavní postup odvolacího soudu. Zadruhé stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku městského soudu. Ten s podrobnější argumentací označila za nepřezkoumatelný, překvapivý a trpící vadou opomenutého důkazu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14, bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky nezaložily přípustnost dovolání. Z práva na přístup k soudu neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání (usnesení ze dne 8. června 2020 sp. zn. II. ÚS 1001/20, bod 14).

Co se týče zbylých námitek, stěžovatelka v ústavní stížnosti především pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud proto připomíná, že mu z pozice soudu specializovaného na otázky ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K takovým vadám však v posuzovaném případě nedošlo. Ústavní soud stabilně judikuje, že zásada zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Stěžovatelčinu námitku opomenutí důkazu městským soudem již dostatečným způsobem vyvrátil Nejvyšší soud (bod 24 napadeného usnesení), na jehož argumentaci Ústavní soud v zájmu stručnosti odkazuje, neboť na ní neshledává nic protiústavního.

Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti úvahy městského soudu o převedení pohledávky, smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění nelze chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Městský soud vyšel ze smlouvy o zprostředkování (bod 19 napadeného rozsudku) a ze stěžovatelčina tvrzení o tom, že postoupení pohledávky bylo vedlejší účastnici oznámeno mj. v protokolu o úschově. Na základě tohoto tvrzení městský soud zopakoval důkaz notářským zápisem (bod 22), z něhož učinil další závěry. Účastníkům řízení poté zpřístupnil hodnocení tohoto důkazu s tím, že má za prokázané, že postoupení pohledávky zprostředkovatele bylo vedlejší účastnici jako dlužnici ze smlouvy o zprostředkování notifikováno stěžovatelkou jako cesionářem, ve výši 2 843 995 Kč, a že tato částka odpovídá 34,265 % z částky 8 300 000 Kč, tedy podílu žalobkyně na odměně zprostředkovatele, podle zprostředkovatelské smlouvy (bod 23). Takový postup a odůvodnění nevybočuje z mantinelů ústavnosti, neboť nezakládá vadu nepřezkoumatelnosti ani opomenutého důkazu, jak tvrdila stěžovatelka.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.