I.ÚS 1228/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1228/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Aleny Heršálkové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2025 č. j. 21 Cdo 2439/2024-647 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2024 č. j. 62 Co 225/2023-466, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla od roku 1974 zaměstnána v X (dále "vedlejší účastnice"), a to nejprve na pozici "samostatný technik" a od roku 2001 na pozici "technik záznamové techniky". Koncem roku 2020 jí však vedlejší účastnice dala výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Stěžovatelka tuto výpověď napadla žalobou pro určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele, o níž soudy rozhodly napadenými rozhodnutími. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že výpověď je neplatná (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zabýval se jak tvrzeními stěžovatelky o tom, že byla ze strany nadřízených vystavena dlouhodobé šikaně a diskriminaci (např. tím, že jí bylo v době koronavirové pandemie bráněno ve výkonu práce a byla nedobrovolně nucena zůstat doma z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, což ji uvrhlo do sociální izolace a finančních problémů; tím, že jí nadřízení posílali množství SMS po pracovní době; tím, že jí nadřízení odmítali poskytnout dovolenou nebo tzv. sick day, ač na ně měla nárok; tím, že jí nebyla uznána nemocenská, ač musela podstoupit infuzní terapii v nemocnici z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu; nebo tím, že byla nucena setrvat v práci, ač trpěla vážnými zdravotními problémy), tak tvrzeními o tom, že výpověď z pracovního poměru byla pouhým vyústěním této šikany. 4. Zaprvé, na základě provedených důkazů obvodní soud odmítl tvrzení stěžovatelky o tom, že byla ze strany nadřízených šikanována a vystavena diskriminaci z důvodu věku. Zadruhé, na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že v průběhu času docházelo z důvodu technologického pokroku na pozicích, které zastávala stěžovatelka, ke značným proměnám. S nástupem digitalizace televizní produkce a vysílání docházelo k přechodu na nové technologie - z páskových strojů na digitální systém pro výrobu zpravodajství (nejdřív na systém DNPS I a následně kolem roku 2015 na systém DNPS II). Na tyto změny reagovala vedlejší účastnice mj. tím, že osobám zaměstnaným na pozici "technik záznamové techniky" nabídla proškolení a zvýšení kvalifikace na pozici "technik - střihač", jež sjednocovala dvě původně samostatné profese techniků záznamové techniky (práce spíš technického charakteru) a střihačů (práce spíš uměleckého charakteru) v jednu. Na rozdíl od všech dalších zaměstnanců stěžovatelka toto proškolení odmítla absolvovat a setrvala i nadále na pozici "technik záznamové techniky" (patrně jako jediná osoba). V době předcházející sporné výpovědi z pracovního poměru pracovalo na daném oddělení 61 osob, z toho 60 osob (působících v trojsměnném provozu, tj. 3 x 20 osob) na pozici "technik - střihač" a stěžovatelka jako jediná osoba (přiřazená k první směně) na pozici "technik záznamové techniky". Obvodní soud však dospěl k závěru, že účelu organizační změny spočívající ve zrušení stěžovatelčiny pozice mohlo být dosaženo také prostým zrušením jednoho z (v té době neobsazených) míst "technik - střihač", pročež není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností zaměstnance (stěžovatelky). Žalobě proto vyhověl. 5. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). S hodnocením obvodního soudu stran údajné diskriminace a šikany stěžovatelky se zcela ztotožnil a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Naopak s hodnocením existence příčinné souvislosti mezi potřebností organizační změny a nadbytečností pracovní pozice stěžovatelky se neztotožnil. Po zopakování části důkazů dospěl k názoru, že mezi náplní práce na pozici "technik záznamové techniky", kterou zastávala stěžovatelka, a "technik - střihač" existoval značný rozdíl. Stěžovatelčina pozice mohla být a byla vykonávána prakticky všemi dalšími 60 zaměstnanci daného oddělení, neboť tvořila podmnožinu jejich náplně práce, avšak obráceně to nebylo možné. Nadbytečnost její pozice vznikla z důvodu technického pokroku a modernizace u vedlejší účastnice. Z důvodu přechodu na digitální systém DNPS II se stěžovatelčina pozice stala nadbytečnou a naopak vznikla potřeba pracovníků na pozici "technik - střihač". Od roku 2014 probíhala školení a rekvalifikace zaměstnanců, aby si tito zaměstnanci mohli svou práci udržet a současně aby byly naplňovány potřeby vedlejší účastnice. Stěžovatelka však proškolení odmítla absolvovat, a proto se její práce časem stala nepotřebnou. To ostatně zaměstnavatelka prokázala mj. tím, že ve zbylých dvou směnách trojsměnného provozu vykonávalo stejný objem práce pouze 20 zaměstnanců, kdežto ve směně stěžovatelky bylo (i s ní) 21 zaměstnanců. Městský soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že mezi potřebností organizační změny a nadbytečností pracovní pozice stěžovatelky existovala příčinná souvislost. Podmínky pro výpověď dle § 52 písm. c) zákoníku práce proto byly naplněny. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelčině "odvolání" proti usnesení městského soudu, jímž byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za vyhotovení přepisu zvukového záznamu (výrok I), odmítl její dovolání (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Co se týče prvního výroku, vyložil, že žádný ze soudů není funkčně příslušný k rozhodnutí o takto koncipovaném odvolání, pročež mu nezbylo než řízení zastavit. Stran věci samé konstatoval, že stěžovatelka zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů, což však přípustnost dovolání nezakládá. Hodnocení důkazů a skutkové závěry nižších soudů navíc podle Nejvyššího soudu nenesly známky svévole nebo extrémního nesouladu. K namítaným procesním vadám v řízení před odvolacím soudem (možnost stěžovatelky klást svědkům otázky pouze prostřednictvím své právní zástupkyně; pouhé přečtení výpovědi jedné svědkyně) uvedl, že by k nim mohl přihlédnout pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné, což v tomto případě nebylo. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka především obsáhle opakuje svá tvrzení o tom, že v práci byla dlouhodobě šikanována a diskriminována. Popisuje různé případy, kdy se k ní měli nadřízení chovat nedůstojným, šikanózním, obtěžujícím nebo diskriminačním způsobem. Má za to, že to byl důsledek systémové diskriminace starších zaměstnanců ze strany vedlejší účastnice. To mělo vyvrcholit tím, že stěžovatelce byla dána výpověď pro nadbytečnost, což však byl pouze zástupný důvod. Má proto za to, že v její věci nebyly naplněny podmínky pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce. 8. Dále namítá, že neuctivým a šikanózním způsobem se k ní chovali také ve věci rozhodující soudci městského soudu. Měli jí znemožnit klást otázky svědkům (resp. umožnit to pouze prostřednictvím právní zástupkyně); umlčovat stěžovatelku, když instruovala svou právní zástupkyni, jaké otázky má svědkům položit; zasahovat do výslechu svědků; vyhrožovat stěžovatelce pořádkovou pokutou, přičemž tuto výhrůžku posléze splnili; a nakonec manipulovat s přepisem zvukového záznamu a zlovolně z něj odstranit určité pasáže. Flagrantním způsobem tím zasáhli do procesních práv stěžovatelky, znemožnili jí jednat před soudem, porušili zásadu rovnosti zbraní a zasáhli do důvěry stěžovatelky v nestrannost soudu. 9. U městského soudu navíc byla pouze přečtena - nikoli řádně zopakována - výpověď klíčové svědkyně, která byla způsobilá prokázat tvrzení stěžovatelky. Městský soud navíc založil své závěry na překrucování a vadném hodnocení důkazů a o stěžovatelčině odvolání rozhodl během pouhých několika desítek minut, i když věc nemohl řádně posoudit. Rozhodnutí městského soudu je překvap