I.ÚS 1242/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1242/11 ze dne 12. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Niklem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 2 Nt 1400/2009-74, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, č. j. 4 To 8/2011-95, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Odůvodnění ústavní stížnosti bude reprodukováno v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu. Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisu obecných soudů se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005. Napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Rozhodovací důvody napadených rozhodnutí obecných soudů jsou obsaženy v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu. Stěžovatel navrhl povolení obnovy řízení věci sp. zn. 2 T 45/2005. Konkrétně jde o to, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 6. 2005, č. j. 2 T 45/2006-156, uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců za současného stanovení zkušební doby v trvání 3 let. Dále byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu zamítl. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit neoprávněným užíváním osobního automobilu poškozené (Mgr. N. S.). Pro úplnost lze připomenout, že se jedná v pořadí již o druhé rozhodnutí v rámci řízení o povolení obnovy ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 8. 10. 2008, č. j. 40 Nt 1405/2008-27, rozhodl tak, že podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh na povolení obnovy řízení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005 zamítl. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 4 To 297/2008, podle § 148 odst. 1 tr. ř. stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Tato předchozí rozhodnutí v rámci prvního řízení o povolení obnovy ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 45/2005 na nyní posuzovanou věc vliv nemají, protože v nyní posuzované věci byla napadená rozhodnutí vydána pouze k druhému současnému návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky relevantní pro obnovu řízení, tj. zda „důkazy soudu dříve neznámé, … by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině“. Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli „nové“ skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení; musí vždy jít i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení existence této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů; to mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). V něm vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala. Obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích řádně (úplně a srozumitelně) odůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené a soudem provedené důkazy byly způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, tedy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, nejsou excesivní, pohybují se v mezích ustálené judikatury a již vůbec nemají povahu svévole. Nelze tedy ani dovozovat, že by jimi došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Právě o takový případ – jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení – se jedná i v této konkrétní souzené věci. III. V ústavní stížnosti navíc absentuje konkrétní ústavněprávní argumentace. Ostatně, sama ústavní stížnost je koncipována velmi obdobně jako stížnost stěžovatele proti napadenému prvostupňovému rozhodnutí (srov. stížnost stěžovatele na č. l. 79 spisu). Stěžovatel tedy v podstatě pojímá ústavní stížnost tak, jako by byl Ústavní soud další instancí v rámci obecného soudnictví. To však přijatelné není, jelikož Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy toliko soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud - nad rámec již řečeného - uvádí následující. 1) Stěžovatel namítl v ústavní stížnosti, že předložil soudům listinný důkaz – údajnou dohodu o užívání vozidla ze dne 16. 4. 2004. K získání tohoto důkazu (tedy ke zdůvodnění, proč nepředložil tento důkaz již při rozhodování o vině a trestu), se stěžovatel vyjádřil u veřejného zasedání dne 16.6.2010 tak, že „někdy v květnu nebo čen/nu 2009 mi byl doručen do věznice v Heřmanicích dopis, ve kterém byla dohoda, kterou jsme sepsali spolu v dubnu 2004 v Hrčavě ...“ (srov. str. 4 napadeného usnesení krajského soudu). V rámci téže výpovědi tvrdil, že koncem dubna roku 2010 byl jeho rodičům doručen dopis od svědkyně N. S. (č.l. 40-41, srov. též str. 4