I.ÚS 1253/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1253/25 ze dne 30. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ostravské opravny a strojírny, s.r.o., sídlem Na Valše 237/21, Ostrava - Přívoz, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2025 č. j. 7 Afs 257/2023-204, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pravidla, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny). 2. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období hospodářského roku 2011/2012 a 2012/2013. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník). Krajský soud v Ostravě následně částečně vyhověl stěžovatelčině žalobě a zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka v části týkající se zdaňovacího období 2012/2013; ve zbývajícím rozsahu ji zamítl (rozsudek ze dne 28. července 2023 č. j. 22 Af 47/2021-145). 3. Kasační stížnosti stěžovatelky i vedlejšího účastníka zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Neshledal důvodnou námitku stěžovatelky ohledně prekluze daňové povinnosti, přičemž poukázal na zvláštní lhůtu pro stanovení daně v případech, kdy byl daňový subjekt příjemcem investiční pobídky. Stěžovatelka využila investiční pobídku ve formě slevy na dani, podmínky pro její uplatnění splnila ve zdaňovacím období 2008/2009 a v tomto období ji také uplatnila. Je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o příslibu investiční pobídky, podle níž stěžovatelka mohla uplatňovat slevu na dani deset po sobě jdoucích zdaňovacích období. Lhůta pro stanovení daně skončila současně se lhůtou pro stanovení daně za zdaňovací období, v němž uplynula lhůta pro uplatnění nároku na slevu na dani, tj. za zdaňovací období 2017/2018, tedy 1. října 2021, přičemž rozhodnutí o stanovení daně nabylo právní moci před tímto datem. Nejvyšší správní soud dále přisvědčil krajskému soudu, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Nebyla totiž zpochybněna podstatná část účetnictví stěžovatelky (sporné byly jen konkrétní náklady na úroky). Jelikož nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, nebylo ani namístě uznat stěžovatelce tzv. esenciální náklady. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil ani ohledně namítaných rozporů v závěrech krajského soudu k jednotlivým zdaňovacím obdobím. Ve vztahu ke zdaňovacímu období 2012/2013 krajský soud vycházel z dokumentace k emisi dluhopisů dne 12. prosince 2012, jež odůvodňovala vyhovění žalobě. Krajský soud však nemusel provádět důkazy, které stěžovatelka předložila až v soudním řízení, neboť se týkaly skutečností, jež měla stěžovatelka prokazovat v daňovém řízení, k čemuž byla opakovaně vyzývána. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předeslala, že všechna rozhodnutí správce daně zaměřená na úroky z emitovaných dluhopisů (kromě rozhodnutí v této věci za zdaňovací období 2012/2013 byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů i za zdaňovací období 2014/2015 a 2015/2016) zrušily správní soudy. Výjimkou tak zůstává zdaňovací období 2011/2012, které předchází emisi dluhopisů. Dle zjištěného skutkového stavu byly finančními prostředky získanými z emise dluhopisů restrukturalizovány závazky ze starších smluv o úvěrech. Stěžovatelka tak považuje za nelogický závěr Nejvyššího správního soudu, že nebyly prokázány závazky z úvěrů. Závazek z úvěru byl zachycen v rozvaze ke dni 31. března 2012, z doložených úvěrových smluv byla známá i úroková sazba, výši úroků tudíž bylo velmi snadné stanovit. Právní závěry Nejvyššího správního soudu o neprokázání závazků z úvěru ve zdaňovacím období 2011/2012 jsou tedy v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. 5. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, že nedošlo k prekluzi. Dle jejího názoru měl být aplikován § 35b odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném od 2. července 2007, podle něhož lze slevu na dani z investiční pobídky uplatňovat po pět zdaňovacích období a pro lhůtu pro stanovení daně je určující zdaňovací období, ve kterém vznikl nárok na slevu na dani. Podle přechodných ustanovení zákona č. 159/2007 Sb., jímž byl novelizován § 35b zákona o daních z příjmů, zůstávají investiční pobídky poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona v platnosti za podmínek a v rozsahu, v jakém byly poskytnuty. Rozhodnutím, kterým byl poskytnut příslib investiční pobídky, žádná sleva na dani nevznikla, neboť ta je odvislá od toho, zda stěžovatelka splnila konkrétní podmínky, což nastalo až ve zdaňovacím období 2008/2009. Rozhodnou právní úpravou pro délku prekluzivní lhůty je ta, která platila v době vzniku práva na slevu na dani. Zákonodárce rozlišuje mezi příslibem a poskytnutím investiční pobídky. Je třeba postupovat in dubio mitius, respektive in dubio pro libertate. Uplatnění delší prekluzivní lhůty na základě právní úpravy, která v době počátku jejího běhu nebyla účinná, představuje nepřípustný zásah do majetkového práva stěžovatelky a porušení zákazu retroaktivity v neprospěch jednotlivce. Posledním zdaňovacím obdobím, kdy mohla stěžovatelka uplatnit slevu na dani, bylo páté zdaňovací období od splnění podmínek pro její uplatnění, tedy 2012/2013. Tehdy začala běžet tříletá lhůta pro stanovení daně, která uplynula v roce 2016, avšak daňová kontrola byla zahájena až v roce 2019. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem je přezkoumat, zda rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručená práva stěžovatelky. Do rozhodovací činnosti správních soudů Ústavní soud zasahuje teprve v situaci, kdy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803). K takové situaci v posuzovaném případě nedošlo. 8. V prvé řadě nelze dospět k závěru, že by právní závěry Nejvyššího správního soudu ve vztahu ke zdaňovacímu období 2011/2012 byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že stěžovatelka neprokázala, jaké částky na vrub finančních nákladů zaúčtovala a jaký byl jejich titul a konkrétní výše (bod 50 napadeného rozsudku). Tuto okolnost stěžovatelka přímo nezpochybňuje, pouze na základě důkazů týkajících se emise dluhopisů na konci roku 2012, jež se zdaňovacím obdobím 2011/2012 nemají přímou souvislost, dovozuje, že ze známé výše úvěrů a úrokových sazeb bylo velmi snadné stanovit výši úroků, jež musela zaplatit a jež zaúčtovala. Stěžovatelka však pomíjí, že prokázat, jaké náklady na úroky skutečně vynaložila, bylo v daňovém řízení jejím úkolem a správce daně (či dokonce správní soudy) tyto okolnosti neměli nepřímo dovozovat za ni. Stěžovatelka navíc v žalobě i v kasační stížnosti namítala, že ve vztahu ke zdaňovacímu období 2011/2012 byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, neboť k výzvě správce daně nepředložila účetnictví ani jiné důkazní prostředky (bod 19 napadeného rozsudku; viz též bod 13 rozsudku krajského soudu). Argumentovat za takové situace zároveň tím, že stěžovatelka důkazy potřebné pro stanovení daně předložila, se jeví jako vnitřně rozporné. 9. Skutkový stav, se kterým jsou závěry Nejvyššího správního soudu dle mínění stěžovatelky v rozporu, měl navíc vyplývat i z listin, které vůbec nebyly provedeny jako důkazy, neboť je stěžovatelka předložila až v řízení před krajským soudem, což Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem odmítl s tím, že správní soudy, byť mají plnou jurisdikci, zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníků řízení (bod 52 napadeného rozsudku). Skutkový stav, na němž stěžovatelka staví svou argumentaci, tak fakticky vůbec nebyl zjištěn, a proto s ním závěry Nejvyššího správního soudu nemohly být v nesouladu. 10. Ve vztahu k prekluzi stěžovatelka zpochybňuje výklad pojmu "poskytnutí investiční pobídky" ze strany Nejvyššího správního soudu, od něhož se odvíjí určení znění zákona o daních z příjmů rozhodné pro tento případ, délka lhůty pro uplatnění slevy na dani z investiční pobídky (§ 35b odst. 4 zákona o daních z příjmů) a tím pádem i délka lhůty pro stanovení daně. 11. Ústavní soud zejména upozorňuje, že výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy náleží primárně správním soudům, zejména Nejvyššímu správnímu soudu, jenž je vrcholným