I.ÚS 1293/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1293/12 ze dne 16. 5. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, o ústavní stížnosti stěžovatele GEOSAN GROUP a. s., se sídlem U Nemocnice 430, Kolín, zastoupené Dr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 11. 2011, č. j. 33 EXE 4077/2011-44, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Co 563/2011-256, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2012 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Okresního soudu v Kolíně. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudce Okresního soudu v Kolíně rozhodující v rámci soudního oddělení, které dle rozvrhu práce uvedeného soudu vůbec neexistuje, nařídil exekuci na majetek stěžovatele a jejím provedením pověřil Mgr. Jozefa Višvádera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ. V současnosti panuje závažné podezření, že Mgr. Višváder zpronevěřil částku ve výši 80.269.144,- Kč složenou stěžovatelem coby jistotu ve smyslu ustanovení § 54 odst. 5 exekučního řádu na jeho účet v rámci exekuce nařízené napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně. Mgr. Višváder se nato pokusil uprchnout do zahraničí, avšak dne 24. března 2012 byl zadržen rumunskou policií při pokusu překročit hranice na Ukrajinu. Osud stěžovatelem složených peněžních prostředků je však dosud neznámý. Stěžovatel namítá, že jakkoli z rozvrhu práce Okresního soudu v Kolíně vyplývá, že exekuční věci rozhoduje u tohoto soudu pouze oddělení 9 EXE, existují tři další v rozvrhu práce neuvedená exekuční oddělení, a to 33 EXE (vyšší soudní úředník Lubomír Němeček), 36 EXE (vyšší soudní úřednice Irena Štefflová) a 38 EXE (vyšší soudní úřednice Michaela Suchánková). Vzhledem ke skutečnosti, že tato další exekuční oddělení nejsou v rozvrhu práce uvedena, není zřejmé, podle jakých pravidel byla exekuční věc stěžovatele přidělena právě oddělení 33 EXE. Přitom základním atributem práva na zákonného soudce je stanovení pravidla pro výběr konkrétních osob soudců, kteří budou projednávat a rozhodovat konkrétní věc. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce ve skutečnosti, že rozvrh práce Okresního soudu v Kolíně taková pravidla pro fungování jeho tří soudních oddělení rozhodujících v exekučních věcech postrádá. Konkrétně ve stěžovatelově exekuční věci rozhodoval senát č. 33 EXE, o němž se rozvrh práce soudu prvního stupně nezmiňuje, a soudce tohoto senátu tudíž nebyl dle stěžovatele zákonným soudcem; neboť v rámci soudního oddělení č. 33 EXE byla věc přidělena vyššímu soudnímu úředníkovi, kterému ji soudce JUDr. Oliva, předseda jiného soudního oddělení, a to oddělení č. 9 EXE, na základě podání stěžovatele namítajícího nedostatek věcné příslušnosti soudu prvního stupně, odebral a namísto něj o ní sám rozhodl, což zákon neumožňuje. Nejednalo se totiž o věc, na níž lze aplikovat § 8 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVÚS"), neboť se jednalo o zcela standardní záležitost. Stěžovatel tvrdí, že soudce JUDr. Oliva jednal nezákonným způsobem, neboť porušil řadu zcela jednoznačných příkazů obsažených v procesních předpisech. Stěžovatel se domnívá, že zákony nerespektující jednání JUDr. Olivy by samo o sobě postačovalo ke konstatování porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také považuje za nepřijatelné závěry odvolacího soudu, který svým rozhodnutím vyňal vyšší soudní úředníky z dosahu zásady zákonného soudce. Stěžovatel má za to, že vyšší soudní úředníci, kteří jsou při výkonu své rozhodovací činnosti na soudcích nezávislí, neboť se řídí pouze zákonem a jinými právními předpisy (§ 3 odst. 1 ZVSÚ), tak nahrazují soudce, a proto i jejich činnost musí podléhat zásadě zákonného soudce. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, ve kterém soud vztáhl zásadu zákonného soudce na přísedící, a to pouze na základě skutečnosti, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako soudce a při rozhodování mají také stejné postavení. Ze stěžovatelem přiložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 11. 2011, č. j. 33 EXE 4077/2011-44, byla nařízena na majetek stěžovatele exekuce pro částku 74.557.641,29 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel napadl toto usnesení odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Co 563/2011-256, odmítnuto. Stěžovatel mimo jiné přiložil k ústavní stížnosti také usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 24. 3. 2012, č. j. KRPA-36682-36/TČ-2012-000092, kterým bylo zahájeno podle § 106 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání Mgr. Jozefa Višvádera, soudního exekutora. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a § 8 ZVÚS, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád a § 8 ZVÚS, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a § 8 ZVÚS ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999,