Ústavní soud I.ÚS 1312/25

Napadeným výrokem III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 302/2023-333 z 6. 2. 2025 byla stěžovatelce v odvolacím řízení uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 261 249,70 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadeným výrokem III městského soudu došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Namítá, že odůvodnění nákladového výroku je vnitřně rozporné. Poukazuje na to, že ve výpočtu náhrady nákladů řízení došlo k zásadnímu pochybení spočívající v tom, že soud - ve stručnosti vyjádřeno - položky z bodu 9, 10, a 11 odůvodnění napadeného usnesení neměly být sečteny, ale položka z bodu 9 (náhrada pro stěžovatelku) měla být odečtena od součtu položek z bodu 10 a 11 (náhrada pro vedlejší účastnici). Případně mělo být rozhodnuto dvěma výroky. V závěru ústavní stížnosti jen obecně doplňuje, že tento rozpor není možné napravit postupem podle § 164 občanského soudního řádu, protože se podle jejího názoru nejedná o chybu v psaní nebo v počtech.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčina ústavní stížnost není přípustná.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv je její subsidiarita. Tato zásada se po stránce formální projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální se projevuje v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, nejsou-li příslušné orgány veřejné moci schopny protiústavní stav napravit. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) právě zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Tím efektivně koriguje - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře smysl. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vytvořilo nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práv, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1599/24 z 6. 2. 2025, bod 3, či z poslední doby usnesení sp. zn. III. ÚS 2976/22 z 15. 11. 2022, body 6-8).

Ústavní soud má za to, že stěžovatelka v nynějším řízení nevyužila všechny dostupné procesní prostředky ke zjednání nápravy. Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem stěžovatelky, že jí tvrzený rozpor nelze odstranit postupem podle § 164 občanského soudního řádu, stejně jako stěžovatelkou neakcentovaná zjevná chyba v osobě platící soudní poplatek za žalobu v bodě 9 odůvodnění napadeného rozsudku. Podle zmíněného ustanovení "[p]ředseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu v listinných stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci." Úvaha, zda se jedná ve věci stěžovatelky o taková pochybení, která naplňují předpoklady citovaného ustanovení, přitom náleží obecnému soudu. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předjímat závěry obecných soudů.

Za dané situace se proto Ústavnímu soudu jeví, že stěžovatelka má dostupný procesní prostředek ke zjednání nápravy, a proto je nezbytné považovat stěžovatelčinu ústavní stížnost nepřípustnou a nyní za předčasnou. Současně Ústavní soud avizuje, že jí nic nebrání, aby se na zdejší soud obrátila v případě, že bude obecným soudem její návrh na opravu zjevných nesprávností v rozsudku zamítnut a současně nebude úspěšná ani se svým odvoláním proti tomuto rozhodnutí.

Z výše popsaného důvodu soudkyně zpravodajka odmítla stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.