I.ÚS 1319/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1319/20 ze dne 30. 11. 2020 N 222/103 SbNU 267 K zadržení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti L. J., zastoupené Kateřinou Sekaninovou, advokátkou, se sídlem Jezuitská 14/13, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 2/2020-282 ze dne 11. 2. 2020, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1) nezletilé N. J., zastoupené Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovníkem, 2) M. J. a 3) D. J., zastoupených Ivou Říhovou, advokátkou, se sídlem Zahradnická 223/6, 603 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 2/2020-282 ze dne 11. 2. 2020 byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. III. Vedlejším účastníkům 2) a 3) se právo na náhradu nákladů v řízení o ústavní stížnosti nepřiznává. Odůvodnění I. Rekapitulace původního řízení před obecnými soudy 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i vyžádaného soudního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 125 Nc 2505/2019 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem podaným k posledně uvedenému soudu domáhala navrácení své nezletilé dcery, vedlejší účastnice 1) (dále též "nezletilá"), do místa jejího obvyklého bydliště v Německu. Svůj návrh odůvodnila tím, že její rodiče, vedlejší účastníci 2) a 3) (dále společně jen "vedlejší účastníci"), se dne 7. 8. 2019 dopustili protiprávního zadržení nezletilé ve smyslu Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"), kdy nezletilou zadrželi v České republice, a to bez souhlasu stěžovatelky, které ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy svědčí právo péče o nezletilou. 3. Návrhu stěžovatelky Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 125 Nc 2505/2019-171 ze dne 13. 11. 2019 vyhověl a vedlejším účastníkům nařídil, aby navrátili nezletilou do místa jejího obvyklého bydliště ve městě H. v Německu, a to do 30 dnů od doručení tohoto rozsudku. Pro případ, že by tak neučinili, poskytl soud stěžovatelce oprávnění po uplynutí stanovené lhůty nezletilou převzít za účelem jejího navrácení do uvedeného místa jejího obvyklého bydliště. 4. Rozsudek nalézacího soudu napadli vedlejší účastníci odvoláním, jemuž Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh zamítl a současně zrušil výroky o náhradním oprávnění stěžovatelky k převzetí nezletilé a o nákladech řízení. II. Důvody ústavní stížnosti 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí zejména nepředvídatelností, překvapivostí a vnitřní rozporností. Krajský soud se dle jejího názoru rovněž odchýlil od předchozí judikatury, na niž odkázala. 6. Stěžovatelka má konkrétně za to, že odvolací soud chybně aplikoval institut tzv. obvyklého bydliště dítěte. Krajský soud se dle jejího mínění dopustil excesu, usoudil-li z udělení plné moci ze strany stěžovatelky vedlejší účastnici 2) k potřebným administrativním krokům souvisejícím se zahájením školy na konkludentní založení obvyklého pobytu nezletilé na území České republiky. Tato plná moc totiž byla omezena jak časově, tak i co do svého předmětu, který se omezoval pouze na konkrétní úřední záležitost. Na tyto skutečnosti stěžovatelka dle svých slov současně s udělením plné moci upozornila i odbor sociálních věcí města Tišnov jako příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ani z žádných dalších důkazů nebylo lze dle stěžovatelky dovodit, že by měla v úmyslu změnit bydliště a vrátit se zpět do České republiky. 7. Ani odůvodnění odvolacího soudu o předčasnosti podání návrhu na navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště dle stěžovatelky neobstojí, neboť soud jednak pominul vzít v úvahu okolnosti jak provázející akt udělení plné moci, tak i jej následující, jednak pochybil při hodnocení platnosti vypovězení předmětné plné moci. Pro posouzení existence únosu dítěte v návratovém řízení je dle stěžovatelky rozhodný jakýkoliv dostatečně určitý a včasný nesouhlasný projev vůle s přemístěním či zadržením dítěte bez ohledu na jeho formu. Samotné jednání vedlejších účastníků, jež následovalo po vypovězení plné moci, obavy stěžovatelky ze zadržení dítěte jen potvrdily. 8. Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud postupoval ústavně nekonformně, pakliže zaujal názor o absenci pasivní legitimace vedlejších účastníků jako odpůrců v souvislosti s umístěním nezletilé do krizového centra pro děti a dospívající v Brně. Dle stěžovatelky by takovým způsobem bylo možno ze strany odpůrce vždy dosáhnout zmaření návratového řízení tím, že dojde k předání dítěte další osobě či k jeho umístění do zařízení určeného k péči o děti, a tím i "stornování" pasivní legitimace odpůrce v návratovém řízení, jež by posléze nevyhnutelně vedlo k zamítnutí návrhu. 9. Stěžovatelka krajskému soudu rovněž vytkla, že v návratovém řízení porušil zásadu nepřípustnosti posuzování výchovné způsobilosti účastníků řízení. V té spojitosti poukázala na to, že návratové řízení není řízením ve věci samé (tj. řízením o úpravě poměrů k nezletilému dítěti), když čl. 16 Haagské úmluvy výslovně stanoví, že soudní orgány smluvního státu, do něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, že dítě nemá být podle Haagské úmluvy navráceno. Bylo tedy vyloučeno, aby odvolací soud jakkoli hodnotil výchovnou způsobilost účastníků, jejich životní způsob a styl, včetně vedení dítěte apod. V rozporu s tím se přesto odvolací soud k výchovné způsobilosti účastníků vyjadřoval, přičemž postoj vedlejších účastníků vyhodnotil jako citlivé řešení situace, ale postoj stěžovatelky zhodnotil jako nevyzrálý a nezodpovědný. III. Vyjádření opatrovníka, účastníka i vedlejších účastníků řízení 10. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil v obecné rovině nesouhlas s námitkami stěžovatelky o nepředvídatelnosti, překvapivosti a vnitřní rozpornosti. Krajský soud je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu bývá komentováno zásadně podle toho, zda tak činí účastník, jemuž bylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, anebo účastník, který v řízení nezaznamenal procesní úspěch. Krajský soud se také vyjádřil k povaze návratového řízení a některým jeho aspektům i v rámci tzv. porozsudkové agendy. Z důvodu procesní ekonomie pak v podrobnostech odkázal na obsah soudního spisu. 11. Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření navrhli ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost s ohledem na souběžně podané dovolání stěžovatelkou. Dále mají za to, že v návratovém řízení nejsou pasivně legitimováni, jelikož ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu nebyla nezletilá v jejich péči. Napadený rozsudek odvolacího soudu dle jejich názoru nevykazuje extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného odůvodnění a ani nepředstavuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dle nich patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovými závěry, jakož i to, jak k nim dospěl. Ústavní stížnost je proto zapotřebí považovat za zjevně neopodstatněnou. Vedlejší účastníci poukázali na elektronickou komunikaci se stěžovatelkou, jež byla odvolacímu soudu doložena, z níž vyplývá, že stěžovatelka prezentovala své stanovisko tak, že nezletilé dala vybrat, zda se navrátí s ní do Německa, či zůstane v České republice. Nezletilá si pak vybrala druhou možnost. 12. Stěžovatelka dle jejich mínění zcela opomíjí skutečnost, že zjišťování obvyklého bydliště před tvrzeným protiprávním zadržením je pouze jedním z aspektů daného řízení. Článek 13 Haagské úmluvy uvádí, že soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, jestliže zjistí, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Odvolací soud tedy postupoval zcela správně, pakliže si zjistil názor nezletilé k jejímu eventuálnímu návratu do Německa. I te