I.ÚS 1330/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1330/25 ze dne 17. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, a nezletilých J. K. a A. K., zastoupených otcem P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025 č. j. 26 Co 258/2024-408, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025 č. j. 26 Co 258/2024-480, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností za sebe i za své nezletilé syny domáhá zrušení napadeného rozsudku s tvrzením o zásahu do ústavně zaručených práv sebe a svých synů podle čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 2. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 6. 2024 č. j. 3 Nc 5910/2023-281 (který si Ústavní soud vyžádal a seznámil se s ním) rozhodl o úpravě péče a vyživovací povinnosti k nezletilým synům stěžovatele a vedlejší účastnice. Podstatou prvostupňového rozsudku je svěření synů do střídavé péče obou rodičů se střídáním po týdnu vždy v pondělí ve školském zařízení. Okresní soud vyšel z toho, že rodiče se od odchodu matky nebyli schopni dohodnout na modelu péče a kontaktu s nezletilými, kteří setrvali v původním společném bydlišti s otcem. I za pomoci znaleckého posudku okresní soud vyhodnotil, že od odchodu jsou nezletilí téměř nepřetržitě v péči a pod vlivem otce, který se nijak netají svými negativními názory na matku. Ty pak přebírají i děti. Synové s matkou komunikují prostřednictvím otce a vzájemná komunikace rodičů je téměř nulová. Přání nezletilých, že chtějí být primárně u otce a u matky jen když bude otec v práci nebo když budou chtít, proto soud kriticky vyhodnotil jako následek této situace a chování otce. Pro všestranný rozvoj nezletilých a zachování rodinného pouta je ale v jejich nejlepším zájmu, aby byli v péči obou rodičů, kteří oba disponují vhodnými podmínkami pro výchovu a rozvoj a oba jsou schopni plnohodnotně zabezpečit veškeré potřeby svých dětí. Střídavou péči určil okresní soud s účinností od 1. 9. 2024 a prázdninový styk určil po dvoutýdenních blocích, aby si nezletilí na novou situaci lépe zvykli. 3. Krajský soud v Praze následně rozhodoval o odvolání obou rodičů nyní napadeným rozsudkem (otec napadal stanovený režim střídavé péče, matka pouze výši výživného). Krajský soud řešení zvolené okresním soudem v podstatné části ohledně střídavé péče i stanovení výživného potvrdil, pouze upravil interval střídání v prázdninovém styku ve shodě s rodiči po 14 dnech. S ohledem na časový odstup vyšel krajský soud ze zprávy opatrovníka nezletilých ze dne 9. 12. 2024, kdy nezletilí sdělili, že chtějí zachovat stávající režim, který jim vyhovuje, častěji se s matkou vídat nechtějí, chtějí se domlouvat vždy podle toho, jak se jim bude chtít. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že v zájmu dětí je, aby byly v péči obou rodičů. Podstatné je zajistit nezletilým stabilní prostředí a je zapotřebí, aby pravidelný a pevný režim stejnoměrné péče byl nastaven co nejdříve, aby nedošlo k přetrhání vazeb dětí na matku, kterou děti potřebují ve stejné míře jako otce. Aktuální rozsah styků dětí se podle krajského soudu řídí přáním dětí, které však není v jejich zájmu. Nezletilí potřebují být opakovaně ujištěni, že bydliště matky pro ně přestavuje stejné bezpečí a jistotu jako bydliště otce. Obě děti sice konzistentně vypověděly, že chtějí být s matkou v častém kontaktu, ale s převažující péčí otce, respektive "nechat to, jak to je". To je ale podle krajského soudu dáno jak věkem dětí, tak tím, že se po odchodu matky děti ocitly v nejistotě, a konečně tím, že rodičům se nepodařilo najít pevná pravidla střídavé péče, nebo alespoň širokého styku s matkou. Z vyjádření dětí je zřejmá obava ze ztráty jistého a zažitého bydliště a rodinného uspořádání. Jestliže rodiče nepřikročili ani k soudem nabízené možnosti postupného navykacího režimu, bude na nich, aby zvážili psychologickou spolupráci, aby sebe i nezletilé připravili na nový režim péče, kterému z objektivního hlediska nic nebrání. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje, že soudy vnucenou střídavou péči si nepřáli ani synové ani rodiče. Soudy zvolený režim nerespektuje dlouhodobě zaběhlé uspořádání rodiny, a to i před rozpadem vztahu stěžovatele a matky dětí. Ani vedlejší účastnice napadený rozsudek nerespektuje a v souladu s přáním jejich synů jsou děti nadále spíše ve stěžovatelově péči. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nevyslechl ani jedno z dětí sám. V rozhovoru před soudem přitom mohl zjišťovat, proč děti orgánu sociálně-právní ochrany dětí vypověděly, že chtějí být spíše u otce. Toto přání děti vyjádřily opakovaně. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že vycházel ze znaleckého posudku, který v době jeho rozhodování již nebyl aktuální. Navíc tento znalecký posudek krajský soud dezinterpretoval v neprospěch stěžovatele, když na základě něj dovozoval, že stěžovatel se syny manipuloval. Krajský soud měl zjišťovat, jak o syny projevuje svůj upřímný zájem sama matka a jak to děti vnímají. 5. Před vlastním posouzením ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval splněním zákonných podmínek k jejímu projednání. Možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilých, resp. v jejich zastoupení jedním z rodičů jakožto zákonných zástupců, existuje pouze v případech, v nichž nehrozí kolize zájmů nezletilých se zájmy rodičů. Taková kolize hrozí typicky při rozhodování soudu v opatrovnických věcech, tedy také v této věci. O tom svědčí i to, že v řízení před obecnými soudy byl dětem pro střet zájmů ustanoven opatrovník (Město X), který zůstává zástupcem nezletilých. V obdobných případech proto Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnosti nezletilých podaných jejich rodiči formálně jako na návrhy podané někým zjevně neoprávněným, které odmítá podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3096/21, III. ÚS 307/21, IV. ÚS 1950/15, IV. ÚS 1522/15 či II. ÚS 2224/14). 6. Ve vztahu k ústavní stížnosti prvního stěžovatele jsou procesní předpoklady k jejímu projednání splněny. Ústavní soud posoudil v tomto rozsahu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů. 7. Rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1708/14, bod 24, obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24, body 10-11). Na rozdíl od Ústavního soudu, který má v tomto směru pochopitelný informační deficit, jsou obecné soudy dobře vybaveny a ostatně i povinny najít takový model péče o dítě, jenž bude respektovat jeho nejlepší zájem zaručený čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a současně nebude nepřiměřeně omezovat právo žádného z rodičů zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se proto při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem soustředí především na to, zda byl nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při vedení řízení před obecnými soudy a při přijímání konkrétních opatření a při hledání výsledného řešení (usnesení sp. zn. I. ÚS 389/23, IV. ÚS 3262/22, IV. ÚS 2465/21, III. ÚS 1287/20 či III. ÚS 3261/19). 8. Třebaže stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu, jádro jeho stížnostní argumentace spočívá v nesouhlasu s výroky o úpravě styku a vyživovací povinnosti. Ústavněprávně relevantní námitky stěžovatel vznesl ohledně zjišťování názoru synů před soudem a ohledně nerespektování jasně vyjádřeného přání synů zůstat v jeho péči. Ve světle těchto námitek také Ústavní soud nynější věc posoudil, shledal je však zjevně neopodstatněnými. 9. Obě děti v řízení před obecnými soudy vypověděly, že chtějí zachovat stávající režim a zůstat u otce, zatímco s matkou se chtějí vídat vždy dle dohody. Oba soudy pak rozhodly odlišně od tohoto přání, když se přiklonily ke stejnoměrné střídavé péči rodičů. Ústavní soud vnímá stěžovatelovu frustraci, že obecné soudy určitým způsobem zasáhly do dosavadního uspořádání rodiny po rozpadu vztahu rodičů, na který byli všichni už zvyklí. Nezletilé děti ale především zasahuje rozpad vztahu jejich rodičů, s nímž se musejí vyrovnat a v nově vzniklé situaci se musejí zorientovat. Právě rodiče by měli tuto situaci dětem co nejvíce zjednodušit, jak na stěžovatele a vedlejší účastnici apelovaly již obecné soudy. Řešení zvolené soudy se zpočátku může jevit jako významný zásah, avšak z dlouhodobéh