I.ÚS 1343/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1343/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti Cement s. r. o., sídlem Kupeckého 832/2, Praha 11 - Háje, zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, sídlem Vackova 660/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2023 č. j. 8 As 166/2021-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021 č. j. 15 A 83/2019-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a základních zásad právního státu. 1. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 15 A 83/2019 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 166/2021 se podává, že inspektorát České obchodní inspekce Středočeského kraje a Hlavního města Prahy (dále jen "inspektorát") dne 25. 5. 2018 stěžovatelce oznámil, že u ní zahájil kontrolu. Dne 27. 9. 2018 stěžovatelka zaslala inspektorátu plnou moc udělenou jí obecné zmocněnkyni. Dne 16. 10. 2018 inspektorát do datové schránky stěžovatelky doručil sdělení o vyřízení námitek proti kontrolnímu zjištění a poté inspektorát příkazem ze dne 13. 11. 2018 č. j. ČOI 147518/18/1000 uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí za to pokutu vy výši 50 000 Kč. Inspektorát uvedený příkaz adresoval zmocněnkyni stěžovatelky. 2. Dne 9. 1. 2019 stěžovatelka podala žádost o určení neplatnosti doručení příkazu podle § 24 odst. 2 správního řádu a odpor proti němu s tím, že příkaz byl nesprávně doručován její zmocněnkyni. Správní orgán žádost o určení neplatnosti doručení zamítl rozhodnutím ze dne 11. 2. 2019 č. j. ČOI 20178/19/1000. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 24. 4. 2019 č. j. ČOI 55998/19/O100/1000/19/Kr/Št uvedené rozhodnutí inspektorátu potvrdila a odvolání stěžovatelky proti němu zamítla. Následnou žalobu zamítl městský soud napadeným rozsudkem. Podle městského soudu sice inspektorát pochybil, protože doručoval některé písemnosti přímo stěžovatelce, ačkoli stěžovatelka inspektorát informovala o svém zastoupení. Samotný příkaz však již byl správně doručen zmocněnkyni. Tvrdí-li nyní stěžovatelka, že udělenou plnou moc dříve odvolala, není to podstatné, protože o odvolání plné moci inspektorát informovala až později. 3. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud v řízení účastníky upozornil na svoje předběžné posouzení věci, že okolnosti nesprávného doručení příkazu nejsou rozhodné pro použití § 24 odst. 2 správního řádu, o nějž se opírá žádost stěžovatelky. Účastníky proto vyzval, aby se k tomuto předběžnému posouzení vyjádřily. Poté v napadeném rozsudku uzavřel, že v řízení o určení neplatnosti doručení podle § 24 odst. 2 správního řádu jde podle téhož ustanovení toliko o možné prokázání objektivních okolností, že si adresát písemnosti pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Uvedený institut proto slouží toliko k nápravě dané specifické procesní situace u tzv. doručování fikcí, nikoli k řešení nesprávného doručení jiné osobě. Stěžovatelka přitom tehdy zastoupená advokátem formulovala žádost jednoznačně jako opřenou o § 24 odst. 2 správního řádu. Veškerá její kasační argumentace o tom, že inspektorát měl příkaz doručit přímo jí, se s podstatou věcí míjí. Stěžovatelka nadto v reakci na výzvu sama připustila, že neexistovala objektivní překážka, která jí nebo její právní zástupkyni bránila ve vyzvednutí zásilky, tedy že hypotéza § 24 odst. 2 správního řádu není naplněna. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány a správní soudy se nesprávně zabývaly toliko formální správností při doručování příkazu, což jí znemožnilo efektivní obranu proti obvinění ze spáchání přestupku. Nelze souhlasit s tím, že správní soudy na jedné straně akceptovaly nesprávné doručení některých písemností v řízení před inspektorátem, avšak současně se na druhé straně dovolávají účinnosti doručení nejdůležitějšího úkonu ve věci, tedy příkazu o spáchání přestupku a pokutě. Inspektorát však měl zmocněnkyni stěžovatelky doručovat všechny písemnosti. Z principu legitimního očekávání pak v podmínkách nyní posuzované věci vyplývá, že doručoval-li inspektorát nesprávně některé písemnosti přímo stěžovatelce, přestože byla řádně zastoupena zmocněnkyní, pozdější doručení příkazu zmocněnkyni bylo nesprávné, protože jinak je postup inspektorátu (nepřípustně) nepředvídatelný. O to stěžovatelce celou dobu jde a správní soudy se s tím nevypořádaly. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 2. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal návrh k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu a městskému soudu jako účastníkům řízení, jakož i České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, jako vedlejší účastnici řízení. 3. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka svoji žádost formulovala jednoznačně podle § 24 odst. 2 správního řádu. Tím rovněž sama vymezila procesní rámec ve smyslu toho, čím se lze v daném řízení a v navazujícím soudním přezkumu zabývat. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje, že příkaz měl být doručen její zmocněnkyni. Nosné závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nereflektuje. Jde-li o možnosti stěžovatelky úspěšně tvrdit nesprávné doručení příkazu, stěžovatelka v nyní posuzované věci vedle podání žádosti podle § 24 odst. 2 správního řádu podala i odpor proti příkazu. Stěžovatelka se následně mohla domáhat opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu k vydání nového rozhodnutí, popřípadě poté využít tzv. žaloby proti nečinnosti. Podle rozhodovací praxe správních soudů by se za takové situace musel správní orgán a případně i správní soud zabývat otázkou, zda byl příkaz doručen správné osobě. Dále lze podat návrh na určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu, na jehož podkladě by se správní orgány musely zabývat touž problematikou (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 č. j. 3 As 248/2015-22, mimo jiné publikovaný jako č. 3467/2016 Sb. NSS). 4. Městský soud v doručeném přípise odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zdůraznila, že inspektorát doručoval příkaz správné osobě, protože stěžovatelka dala nepochybně najevo, že je v daném řízení zastoupena svoji zmocněnkyní. Obě napadená rozhodnutí považuje za správná. 6. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka na doručenou výzvu k replice ve stanované lhůtě nereagovala. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 2. Stěžejním tvrzením stěžova