I.ÚS 1355/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1355/10 ze dne 24. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Dělnická 434/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 Tdo 1224/2009, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2009, čj. 6 To 3/2009 - 3795, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se J. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 34 T 8/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným dílem dokonaného, dílem nedokonaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. c) TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve stadiu pokusu. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zkušební dobou v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání po dobu pěti roků. Obžalovaní Ing. J. B. a J. D. byli obžaloby zproštěni [ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Po zrušení rozsudku krajského soudu odvolací soud, podle § 259 odst. 3 TrŘ, nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 148 odst. 2, 4 TrZ ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Trestného činu se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě v bodech a) - f), kdy jako jediný společník a jednatel společnosti Kolařík Rožnov pod Radhoštěm, registrován u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, okr. Vsetín, k dani z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím od 1. 1. 1993, jejím jménem podával daňová přiznání. V úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a neoprávněně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na úkor českého státu předstíral fingované skutečnosti, ze kterých měla vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění stěžovateli, a to ve formě vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Tímto svým jednáním způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem v Rožnově pod Radhoštěm, škodu ve výši 4,475.900,- Kč a pokusil se o další způsobení škody ve výši 15,224.133,- Kč, čímž došlo k porušení § 19 odst. 1, 2 a § 12 odst. 2 písm. a) - i) zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o dani z přidané hodnoty. Za to mu odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Věc obžalovaných Ing. J. B. a J. D. byla vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, neboť rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný. Jeho závěry vycházely z absolutně neúčinných důkazů, a to výpovědí pracovníků finančního a celního úřadu, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti, ale odvolací soud z těchto vadných důkazů při svém rozhodování vycházel. Rovněž namítl nepřiměřenou délku řízení. Podle názoru stěžovatele se Nejvyšší soud s těmito námitkami buď vůbec nevypořádal anebo konstatoval, že se jedná o námitku nepřípustnou, jsa vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná. V daném případě je zřejmé, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní relevanci. Výhrady stěžovatele nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s podstatou námitek stěžovatele, uplatněných v odvolání i dovolání, vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí. Co se týče jeho výtek vůči usnesení Nejvyššího soudu, nebylo shledáno, že by aplikace uplatněných dovolacích důvodů byla nepřiměřeně restriktivní. Naopak, Nejvyšší soud se všemi řádně uplatněnými dovolacími důvody pečlivě zabýval a se všemi argumenty stěžovatele se v potřebném rozsahu vypořádal. K tvrzení stěžovatele, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ač pro to nebyly splněny procesní podmínky, Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že se jedná o procesní dovolací důvod, spočívající v porušení práva na přístup strany k soudu druhé instance, a to zejména v odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání. V projednávané věci odvolání stěžovatele bylo, v řádně provedeném odvolacím řízení, po věcném přezkoumání zamítnuto v souladu se zákonem (str. 9 usnesení Nejvyššího soudu). V této souvislosti se Nejvyšší soud zabýval i stěžovatelovou námitkou o neúčinných důkazech, a to výpovědích pracovníků finančního úřadu a celního úřadu, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti. Je sice pravdou, že nejprve konstatoval, že se jedná o procesní námitky, které nelze podřadit pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ s tím, že je vázán skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Současně však poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a uvedl, že z § 24 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. jednoznačně plyne, že povinnosti zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat v trestním řízení, jestliže je to třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že v souvislosti s daňovým řízením byl spáchán trestný čin zkrácení daně (či jiný v tomto ustanovení uvedený trestný čin), jak tomu bylo v trestní věci stěžovatele. Soudu nic nebrání předvolat a vyslýchat pracovníky správce daně i ke skutečnostem, ohledně kterých mají jinak povinnost mlčenlivosti, pokud se týkají soudem projednávaného daňového trestného činu (viz str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Proto nebylo nutno pracovníky finančních úřadů zprošťovat, před jejich výslechem, povinnosti mlčenlivosti a jejich svědecké výpovědi jsou plně procesně použitelné a mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele (str. 11 rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru Ústavní soud dodává, že se jedná o specifickou úpravu mlčenlivosti pracovníků správce daně vůči orgánům činným v trestním řízení, ve vztahu k nimž se pracovník správce daně nemůže dovolávat mlčenlivosti, pokud už bylo zahájeno trestní stíhání. Proto není nutno jej povinnosti mlčenlivosti zprošťovat. Postup vyžadovaný stěžovatelem postrádá logického smyslu, a to i s ohledem na trestním řádem stanovenou oznamovací povinnost správce daně (§ 8 odst. 1 věta druhá TrŘ). Jako nedůvodný shledal Nejvyšší soud i argument o nepřiměřenosti uloženého trestu vzhledem k délce řízení. V podrobnostech poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že průtahy způsobené postupem soudu prvního stupně nebyly, na rozdíl od průtahů zaviněných obviněnými či jejich obhájci, natolik zásadní, aby mohlo být přistoupeno k aplikaci mírnějšího ustanovení trestního zákona při právní kvalifikaci jednání stěžovatele (str. 9 usnesení Nejvyššího soudu a str. 19 - 21 rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o uložený nepodmíněný trest a trest zákazu činnosti, z čl. 90 Ústavy ČR vyplývá, že o vině a trestu za trestné činy rozhodují toliko obecné soudy, přičemž trestní zákon jim může pro jejich rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž jim přísluší právo výběru. Není úkolem Ústavního soudu, a v zásadě není ani v jeho kompetenci, závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat, neboť se jedná o otázku náležející do sféry nezávislého soudcovského uvážení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 647/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do něj zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost rozhodování zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/03 a sp. zn. IV. ÚS 286/99). Jinými slovy řečeno, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecnými soudy, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti,