I.ÚS 1379/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1379/19 ze dne 2. 6. 2020 N 111/100 SbNU 276 Omezení dispozičních oprávnění dlužníka po pravomocném rozhodnutí o povolení řešení jeho úpadku reorganizací   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A Vest, a. s., se sídlem U Studánky 13/620, 170 00 Praha 7, zastoupené Viktorem Bradáčem, advokátem, se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 358/2018-124 ze dne 3. 1. 2019, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti TISOVERA, s. r. o., se sídlem Radlická 505/58, 150 00 Praha 5, zastoupené Petrem Holešínským, advokátem, se sídlem Korunní 1302/88, 101 00 Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 358/2018-124 ze dne 3. 1. 2019 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu insolvenčního rejstříku k insolvenčnímu řízení vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 18368/2017 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 24. 9. 2018 domáhá po vedlejší účastnici zaplacení částky 32 740 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 8. 7. 2017 mezi stěžovatelkou a Albertem Oesterreicherem, který je členem představenstva stěžovatelky. Následně stěžovatelka převedla svůj podnik smlouvou o prodeji podniku ze dne 20. 3. 2013 včetně závazku ze smlouvy o půjčce na vedlejší účastnici. Albert Oesterreicher posléze postoupil svou pohledávku na stěžovatelku. Řízení o předmětné žalobě stěžovatelky je u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno pod sp. zn. 9 C 335/2018. 3. Dne 11. 10. 2018 podala stěžovatelka obvodnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se zcizení pozemků parc. č. 1325, 1327/1 a 1327/2, zapsaných na LV č. 3129 v katastrálním území Bubeneč, obec Praha, a jejich jakéhokoli zatížení věcným právem ve prospěch třetí osoby, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě. Obvodní soud pro Prahu 5 tomuto návrhu zcela vyhověl usnesením č. j. 9 C 335/2018-76 ze dne 12. 10. 2018, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 9 C 335/2018-94 ze dne 14. 11. 2018. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření v celém rozsahu zamítl. II. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že městský soud pochybil, pakliže rozhodnutí obvodního soudu změnil a její návrh na nařízení předběžného opatření zamítl z toho důvodu, že jelikož byla stěžovatelka v úpadku, nebyla oprávněna k plné dispozici s majetkem spadajícím do majetkové podstaty, tedy ani s majetkem v podobě vymáhané pohledávky, pro jejíž zajištění se domáhala vydání předmětného předběžného opatření. Stěžovatelka poukázala na to, že ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření již ve skutečnosti bylo pravomocně rozhodnuto o povolení reorganizace, což jasně vyplývalo z insolvenčního rejstříku. Rozhodnutí o povolení reorganizace bylo dle ní zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 12. 3. 2018 a ke dni 11. 10. 2018 bylo a stále je pravomocné. K tomu dodala, že z insolvenčního rejstříku také zřejmým způsobem vyplývá, že návrh na vydání předběžného opatření byl podán po pravomocném povolení reorganizace, ale současně před pravomocným schválením reorganizačního plánu. Ohledně jejích dispozičních oprávnění tak bylo dle jejího mínění třeba postupovat v souladu s ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "IZ") ve stadiu po povolení reorganizace. 5. Stěžovatelka v té souvislosti uvedla, že podle § 330 odst. 1 insolvenčního zákona se právní mocí usnesení o povolení reorganizace ruší omezení dispozičních oprávnění. Insolvenční soud jí přitom žádná omezení ohledně dispozičních oprávnění neuložil. Jediným omezením tak dle jejího názoru zůstává zákonné omezení uvedené v § 330 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy že právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru. K tomu stěžovatelka podotkla, že podání návrhu na vydání předběžného opatření nemá zásadní význam z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou. Nejedná se totiž o dispozici s majetkovou podstatou, kterou by mělo dojít k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku stěžovatelky. Ostatně na tomto závěru městský soud své rozhodnutí ani nezaložil. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila. III. 6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že insolvenční zákon v § 330 odst. 2 výslovně podmiňuje dlužníkovu dispozici souhlasem věřitelského orgánu (případně soudu) v případě, že jde o takové úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam. V daném případě je dle městského soudu zjevné, že stěžovatelkou nárokovaná pohledávka přesahující 32 000 000 Kč zcela jistě tato kritéria naplňuje, jednak sama o sobě svou výší, jednak poměrem této sumy k ostatnímu majetku stěžovatelky jako dlužníka. S ohledem na to má městský soud za to, že již pro zahájení řízení o žalobě před Obvodním soudem pro Prahu 5 potřebovala stěžovatelka ve smyslu § 330 odst. 2 insolvenčního zákona souhlas věřitelského orgánu, popř. soudu. Nakládání s takovouto pohledávkou bylo totiž vzhledem k jejím majetkovým poměrům jistě zásadního charakteru. Městský soud také poukázal na významnou změnu v insolvenčním řízení stěžovatelky spočívající v tom, že insolvenční soud usnesením ze dne 11. 6. 2019 přeměnil soudem povolenou reorganizaci v konkurs, a to na návrh samotné stěžovatelky. Jedním z důsledků tohoto již pravomocného usnesení je dle městského soudu skutečnost, že osobou s dispozičním oprávněním je nyní příslušná insolvenční správkyně. Závěrem městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl. 7. K ústavní stížnosti se v postavení vedlejší účastnice vyjádřila i žalovaná v původním řízení, obchodní společnost TISOVERA, s. r. o. Uvedla, že stěžovatelčiny námitky jsou pouhou polemikou ohledně výkladu ustanovení podústavního práva, konkrétně insolvenčního zákona. Městský soud se dle jejího názoru vypořádal se všemi skutkovými okolnostmi případu i jeho právním posouzením. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu dle ní plyne, že Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro nařízení či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech každého individuálně posuzovaného případu. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem, na základě zákonného základu a není projevem žádné svévole, což ve svém vyjádření přiblížila. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl či zamítl. 8. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. 9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníka i vedlejší účastnice řízení, jakož i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Městský soud v Praze v době svého rozhodování vskutku přehlédl, že ke dni vydání předběžného opatření v dané věci (tj. 12. 10. 2018) již bylo rozhodnutí o povolení řešení úpadku stěžovatelky reorganizací (výrok pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 18368/2017-A-12 ze dne 12. 3. 2018) v právní moci. Městský soud sice na absenci právní moci usoudil ze skutečnosti, že toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním vedlejší účastnice (srov. bod 21 nyní rozporovaného usnesení městského soudu), avšak opomněl, což je ovšem pro danou věc podstatné, že odvoláním nebylo dotčeno v celém rozsahu. Samotný výrok pod bodem II nebyl odvoláním napaden, vedlejší účastnice totiž citované usnesení insolvenčního soudu napadla pouze ve výroku III o schválení reorganizačního plánu a ve výroku V o ustanovení osoby insolvenčního správce (srov. str. 22 odvolání vedlejší účastnice na č. l. 13 oddílu A insolvenčního rejstříku k dané insolvenční věci), přičemž pozd