I.ÚS 1380/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1380/08 ze dne 27. 1. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. T., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem, se sídlem Moskevská 12, Most, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 2 T 665/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 6 To 217/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1409/2007, za účasti Okresního soudu v Lounech, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 2 T 665/2005 (dále jen "rozsudek"), jímž byl uznán vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a ) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 6 To 217/2007 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1409/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako učitel základní školy přiměl příkazy nezletilou žákyni aby před ním pózovala na spodní části těla oblečená pouze v kalhotkách, přičemž si ji natáčel na videokameru. Přitom jí též, jakož i nejméně ještě jednou v následujících dnech, sáhnul na zadek. Stěžovatel tvrdí, že "nic z toho není pravda". Dle soudu k předmětnému jednání mělo dojít v přesně nezjištěný den, nicméně údajná poškozená uvedla, že to bylo v ten den, kdy se v družině školy konalo pásmo písní. Z důkazů (třídní kniha, hudebníci) se dalo zjistit, že toto pásmo proběhlo přesně 2. 2. 2005. Ten den, stejně jako dny ostatní, trávil velkou přestávku ve třídě, což mu může dosvědčit asi 30 žáků a potvrdili to i svědkové obžaloby D. a I. Čin, tak jak je popsán, se nikdy stát nemohl. Samosoudce se nevypořádal s jeho obhajobou a bagatelizoval vše, co mu mohlo prospět. Jako podklad pro své rozhodnutí měl dva naprosto odlišné znalecké posudky, jeden v jeho prospěch, přesto nenařídil další znalecký posudek, ač to stěžovatel navrhl. Negativní znalecký posudek Dr. N. byl přinejmenším zpochybněn znaleckým posudkem Mgr. S. a psychologickým osobnostním vyšetřením znalkyně z oboru klinické psychologie PhDr. D. Zcela jistě zde byl namístě ústavní posudek jako posudek, který by ony disproporce řešil. Přes jeho opakovanou snahu též nebyl vyslechnut nezletilý Pavel J. (jedná se o pseudonym). Nebyla vyslechnuta ani nezletilá Jana (jedná se o pseudonym), kterou poškozená označila jako jeho údajnou další oběť. Dále se nikdo nezabýval tím, co uvedla dokonce samotná matka poškozené, K. D., přímo v soudní síni dne 9. 1. 2006, a to, že dcera byla doma již kolem Vánoc roku 2004 zamlklá, smutná a nekomunikující s častým pláčem, tedy mnohem dříve, než mělo k předmětnému jednání dojít. Stěžovatel též namítá, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, neboť se nemohl v požadovaném rozsahu vyjádřit k prováděným důkazům. Zatímco intervenující státní zástupkyni byl ponechán volný prostor, jemu se dostalo přerušování tvrzením, že už se dostatečně vyjádřil, a u výslechu znalce Dr. N. mu nebyla nechána možnost se vyjádřit vůbec. Došlo též ke vstupu policejního orgánu do jeho bytu za účelem provedení domovní prohlídky bez řádného soudního příkazu. V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 a čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Žádá proto, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a věc přikázána jinému soudu k novému projednání a rozhodnutí. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud sdělil, že se odvolává na písemné materiály založené ve spise. Okresní státní zastupitelství v Lounech uvedlo, že datum spáchání trestné činnosti nebylo možno blíže upřesnit, věc byla oznámena až s odstupem času a poté, co poškozená byla neúspěšně vyšetřována dětskou lékařskou pro somatické potíže a odeslána k psychologovi. Teprve poté se svěřila matce. Ale ani ta věc bezodkladně neoznámila, naopak - snažila se zajistit pro dceru jinou školu. Domovní prohlídka v bytě obývaném odsouzeným a jeho rodinou nebyla nikdy nařízena, nebylo o ni ani žádáno. K vyšetření duševního stavu odsouzeného byli přibráni dva erudovaní znalci, psychiatr je ve svém oboru vysokoškolským profesorem, psycholog kromě dalšího vyšetřoval uchazeče o práci v justici. V neprospěch odsouzeného naopak svědčí i to, že pro stejné jednání byl vyšetřován nejen dva roky předtím, ale na základě novinového článku se též přihlásili vedoucí z dětského tábora, kde působil na jednom běhu před rokem 1989 a kde jeho chování vůči dětem budilo natolik pochybnosti, že byl podán návrh na jeho vyšetření. Ústavní stížnost navrhlo zamítnout. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že skutečnosti uváděné v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné k jejímu vyhovění. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil, přičemž zopakoval některé své argumenty obsažené v ústavní stížnosti. Pokud jde o domovní prohlídku v bytě jím obývaném, je faktem, že policisté z policie České republiky v Lounech a nezúčastněná osoba - strážník Městské policie Most - tuto prohlídku bez řádného soudního příkazu provedli. V tomto směru odkazuje na první a druhou přílohu ústavní stížnosti. Pokud jde o vedoucí z dětského tábora před rokem 1989, listinné důkazy o tomto jsou součástí trestního spisu a vyvrátily nařčení obou pánů. Dokazují, že se nejednalo o děti, ale o konflikt právě s těmito vedoucími, kteří se více než dětem věnovali alkoholu. Ústavní stížnost považuje nadále za důvodnou. III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 665/2005 (dále jen "spis 2 T 665/2005"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud uči