I.ÚS 1450/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1450/25 ze dne 9. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Zdiby, sídlem Průběžná 11, Veltěž, Zdiby, zastoupené Mgr. Beatou Sabolovou, LL.M., advokátkou, sídlem Komunardů 1001/30, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 6 As 287/2024-54 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2024 č. j. 3 A 92/2024-47, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a s návrhem na odklad vykonatelnosti závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivu záměru "D0 518, 519 Ruzyně - Březiněves" na životní prostředí ze dne 2. září 2024 č. j. MZP/2024/710/2485, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: 1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na příznivé životní prostředí podle čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny, práva na soudní ochranu a přístup k soudu dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž porušení zásady zákonnosti výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu žalobu proti souhlasnému závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí (vedlejšího účastníka) vydanému podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen "stanovisko EIA"), jež se týká projektu výstavby dálnice D0 518 Ruzyně - Březiněves. Dospěl totiž k závěru, že stanovisko EIA není rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ale toliko závazným stanoviskem podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jež není samostatně soudně přezkoumatelné. 3. Kasační stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Přisvědčil městskému soudu, že stanovisko EIA vydané podle § 9a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí má formu závazného stanoviska, pročež samo o sobě nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti osob. Vyloučení závazných stanovisek ze samostatného soudního přezkumu opakovaně potvrdila judikatura a dřívější rozpory v judikatuře závazně vyřešilo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2011 č. j. 2 As 75/2009-113. Souhlasy podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a úkony podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, s nimiž stěžovatelka stanovisko EIA srovnávala, mají jinou povahu, judikatura k nim tudíž není pro tuto věc relevantní. Odlišná je i otázka obrany proti územnímu plánu. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že současný soudní přezkum závazných stanovisek je neefektivní. Poukázal na to, že již v odvolání proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení lze iniciovat přezkum závazného stanoviska ze strany nadřízeného dotčeného orgánu. Pokud rozhodnutí vydané v navazujícím řízení zruší soud pro vady závazného stanoviska, správní orgán má možnost zrušit nebo změnit toto závazné stanovisko například v přezkumném řízení. Předpoklad stěžovatelky, že jednou vydané závazné stanovisko nelze po dobu jeho platnosti změnit ani zrušit, je proto mylný. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu s právem Evropské unie. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen "směrnice EIA"), judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ani z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. "Aarhuská úmluva") nevyplývá právo podat žalobu proti stanovisku EIA. Je-li závěrem zjišťovacího řízení, že záměr nevyžaduje posouzení vlivů, vydá dotčený orgán rozhodnutí, které je samostatně soudně přezkoumatelné. V případě, že se provedlo posouzení vlivů na životní prostředí, postačuje kontrola jeho správnosti až současně s přezkumem rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení. Mezi negativním výsledkem zjišťovacího řízení a stanoviskem EIA je zásadní rozdíl odůvodňující odlišný přístup k jejich soudnímu přezkumu. Zruší-li soud navazující rozhodnutí pro nezákonnost stanoviska EIA, nelze již toto stanovisko v navazujícím řízení využít. S ohledem na lhůtu 90 dnů pro rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení považuje Nejvyšší správní soud soudní přezkum stanoviska EIA též za včasný, účast veřejnosti v navazujících řízeních je účinná. Směrnice EIA nespojuje účast veřejnosti přímo s vydáváním závazného stanoviska. Výklad směrnice EIA neponechává prostor pro rozumnou pochybnost, a tudíž Nejvyšší správní soud nemá povinnost předložit SD EU žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k otázce soudního přezkumu posuzování vlivů na životní prostředí nelze přistupovat stejně jako k přezkumu běžných závazných stanovisek. Stanoviska EIA jsou vyvrcholením strukturovaného a komplexního procesu posuzování vlivů na životní prostředí, který počítá s aktivní účastí veřejnosti. Výsledkem není jen samotné posouzení vlivu záměru na životní prostředí, ale též stanovení závazných eliminačních a kompenzačních opatření. Posuzování vlivů na životní prostředí je zásadním institucionálním nástrojem ochrany práva na zdravé životní prostředí. Směrnice EIA zaručuje veřejnosti účast v době, kdy jsou ještě otevřené všechny možnosti k napadení zákonnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinností, přičemž soudní řízení musí být spravedlivé, nestranné a včasné. Stanovisko EIA má výrazně delší platnost než jiná závazná stanoviska. V důsledku přijetí nového stavebního zákona, který zrušil územní rozhodnutí, nabývá stanovisko EIA ještě více na významu jako zásadní podklad pro rozhodnutí o umístění záměru. Je-li možný soudní přezkum negativního závěru zjišťovacího řízení, není důvod na stanovisko EIA nahlížet odlišně. Stanovisko EIA je podkladem pro tzv. verifikační stanovisko (coherence stamp), kterým se ověřuje totožnost posouzeného záměru se záměrem, který byl předmětem navazujícího řízení; je proto žádoucí, aby bylo stanovisko EIA dostatečně určité a odůvodněné. Stěžovatelka dále nad rámec námitek, které uplatňovala v žalobě a kasační stížnosti, upozornila na další specifické dopady stanoviska EIA v případě staveb dopravní infrastruktury: stanovisko EIA je základním podkladem pro umístění stavby a také pro případné vyvlastnění pozemků dotčených záměrem. Stěžovatelka trvá na tom, že česká právní úprava je v rozporu se směrnicí EIA. 5. Dále stěžovatelka upozorňuje, že jediným subjektem oprávněným přímo zrušit nebo změnit nezákonné stanovisko EIA je orgán nadřízený správnímu orgánu, který je vydal. Zástupce dotčené veřejnosti může dát pouhý podnět k zahájení přezkumného řízení, popřípadě podat odvolání proti navazujícímu rozhodnutí, na jehož základě může být stanovisko EIA potvrzeno nebo změněno, nikoli však zrušeno. Zástupce dotčené veřejnosti není účastníkem řízení, ve kterém je stanovisko EIA přezkoumáváno. Přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení i v případném soudním řízení je limitovaný, odvolací orgán ani soud nemůže hodnotit odborné otázky, jež posuzoval orgán, který vydal závazné stanovisko. Soudní přezkum tedy není zaměřen primárně na obsah závazného stanoviska, ten je však zásadní pro posouzení vlivů záměru na životní prostředí. Navíc, pokud nezákonnost stanoviska EIA nezpůsobila nezákonnost navazujícího rozhodnutí, soud toto rozhodnutí nemůže zrušit. Podstatná část námitek proto v soudním řízení ani nemusí být projednána. Dotčená veřejnost navíc není účastníkem některých posouzení v rámci navazujícího řízení, přesto musí tvrdit a prokázat nezákonnost stanoviska EIA a příčinnou souvislost s nezákonností navazujícího rozhodnutí, v případě staveb dopravní infrastruktury je navíc zatížena zkrácenou lhůtou pro podání žaloby a přísnou koncentrací. Závěr Nejvyššího správního soudu o neúčinnosti stanoviska EIA po zrušení navazujícího rozhodnutí nemá oporu v zákoně. Stanovisko EIA zůstává platné po celou nadstandardně dlouhou dobu své platnosti. 6. Stěžovatelka zdůraznila právo na účast dotčené veřejnosti v postupech a řízeních, které mohou mít vliv na životní prostředí, jako součást ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny, odkazuje též na čl. 37 Listiny EU. Vnitrostátní legislativa není v