I.ÚS 1475/17

Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na presumpci neviny, plynoucí z čl. 40 Listiny. Dále namítá zásah do svého práva na rodinný život, plynoucího z čl. 10 a 32 Listiny. Dále poukazuje na porušení čl. 2 Ústavy, čl. 2 Listiny a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. 3 T 139/2015 uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby, a to svých dvou dětí, jehož se dopustila tak, že je nepřiměřeným způsobem a v nezjištěném počtu případů fyzicky trestala, surově je bila do různých částí těla, a to i blíže nezjištěným předmětem. Bylo prokázáno, že jednoho ze synů nejméně dvakrát uchopila za vlasy a tloukla mu hlavou o dlaždičky, jindy jej na tramvajové zastávce povalila na zem a asi 6x kopla do horní části těla, druhého syna bila nezjištěným předmětem, pravděpodobně ohebným kabelem, prutem či tyčkou do oblasti břicha, hrudníku a zad. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jež jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, a stanovena povinnost nahradit oběma dětem způsobenou škodu. Její odvolání bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto. K jejím námitkám Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že ve svém opravném prostředku vytrhává z kontextu důkazního materiálu některé skutečnosti, jimiž se zabývá. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí oprávněně poukazuje na výpovědi několika svědků, kteří popisují svoje vjemy a zážitky týkající se jednání obžalované. Způsob, jakým obžalovaná nakládala s nezletilými syny, byl také důvodem pro opakované požadavky na zásah policistů. Nezletilí, byť jednání matky poněkud bagatelizují, vypovídají zcela v souladu s těmito dalšími zjištěními a v žádném případě nelze dojít k závěru, že k takové výpovědi proti matce byli vyslýchající vedeni či naváděni. Obvinění stěžovatelky potvrdila i její matka. Hrubé výrazy, které vůči poškozeným používala a jsou citovány v popisu skutku, vyplývají z výpovědí svědků, zvláště sousedů a babičky dětí. Fyzické nakládání s nezletilými je osvědčeno jak výpověďmi obou dětí, tak výpovědí matky stěžovatelky či lékaře. Soudně znalecké posouzení stěžovatelky u ní zjistilo smíšenou poruchu osobnosti, osobnostní vadu spočívající v osobnostních svérázech z oblasti schizoidity a paranoidity a známky anankastické. Její výchovné předpoklady jsou sníženy kvůli její osobnostní disharmonii a také vzhledem k tomu, že u ní byla zjištěna slabší emoční citová stránka rodičovského postoje. Znalci jednoznačně uzavřeli, že děti byly vystaveny ze strany matky psychickému a pravděpodobně i fyzickému týrání. U jednoho z obou dětí znalci zjistili posttraumatickou stresovou poruchu. Znalci se vyjadřovali i k obsahu audionahrávek projevů stěžovatelky, které ohodnotili jako psychické týrání dětí.

Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, je rozsudek soudu prvního stupně srozumitelný, přehledný, obsahuje taxativní výčet důkazů, které byly ve věci provedeny, a také je zcela zřejmé, jak soud tyto konkrétně označené důkazy hodnotil, jakou jim přikládal váhu jednotlivě a poté ve vzájemných souvislostech s důkazy jinými, a zcela logicky odůvodnil k jakým právním závěrům na základě takto provedených a zhodnocených důkazů dospěl. Nelze proto přisvědčit právnímu názoru stěžovatelky o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými hmotněprávními závěry. Oporu v obsahu přezkoumávaného spisu nemá ani námitka, že byla pominuta zásada "in dubio pro reo", tedy v pochybnostech ve prospěch. Tuto základní zásadu trestního řízení je nutno aplikovat tehdy, vzniknou-li v řízení jakékoli pochybnosti o tom, zda se stal skutek vymezený obžalobou, zda je jeho pachatelem obviněný, zda je obviněný osobou trestně odpovědnou apod., pokud tyto pochybnosti po provedení veškerých dostupných důkazů nadále přetrvávají. V posuzované trestní věci se však o takový případ nejedná, neboť skutková zjištění nalézacího soudu byla učiněna s požadovanou mírou jistoty, jsou plně stabilizována a aplikaci zmíněné zásady neodůvodňují.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že má obě děti s cizím státním příslušníkem, který se na výchově dětí nepodílí a nijak ji nepřispívá. V důsledku napadených rozhodnutí jí bylo opakovanými předběžnými opatřeními znemožněno stýkat se s jejími dětmi, tyto jí byly coby matce odebrány a svěřeny do péče jejich babičky, která brání styku dětí s matkou, a tak bylo zasaženo do jejích rodičovských práv. Stěžovatelka je přesvědčena, že pobyt u babičky má na děti mnohem negativnější vliv než údajný "škodný" pobyt u matky. Po návštěvách pracovnic "OSPODu", které obcházely postupně všechny bydlící v domě, se prudce zhoršily vztahy stěžovatelky s ostatními spolubydlícími a nakonec musela dokonce opustit byt. V současné době se u ní již začíná projevovat syndrom "štvané zvěře", kdy z obav před úřady nechce sdělit místo skutečného pobytu ani advokátní kanceláři. Upozorňuje na to, že výchova hyperaktivních synů byla komplikovaná, v některých směrech dokonce značně nestandartní, avšak žádné násilí na nich nepáchala a oba kluci prospívali jak ve škole, tak i v mimoškolních aktivitách. Polemizuje se závěry o surovosti bytí, poukazuje na to, že nebyl v trestním řízení specifikován předmět, jímž děti bila, děti neměly zranění a doma nemají žádné dlaždičky. Výstup na tramvajové zastávce sice nepopírá, ale tvrdí, že do syna nekopala. Účelový výběr svědků považuje stěžovatelka za porušení svého práva na řádný proces.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

Ústavní soud v projednávané věci zásah do stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv neshledal. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě odůvodněna, je zřejmé, že se soudy pečlivě zabývaly důkazy pro i proti stěžovatelce. K námitkám stěžovatelky na dopad trestních rozhodnutí do jejího práva na rodinný život (odebrání dětí či omezování jejího styku s nimi) je třeba upozornit, že v řízení, v němž napadá své trestní odsouzení, nelze posuzovat tyto jen obecně zmíněné zásahy, neboť vyplývají z rozhodnutí, která v tomto řízení před Ústavním soudem nebyla napadena. Polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů se sice opírá o odkaz na její právo na spravedlivý proces a presumpci neviny, avšak polemizuje jen s postupem soudů a se závěry na úrovni zjišťování skutkových okolností a jejich podřazení pod normy podústavního práva, s nimiž nesouhlasí. Ústavní soud na základě stěžovatelčiny argumentace a napadených rozhodnutí nezjistil žádný zásah do základních práv stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.