I.ÚS 1476/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1476/09 ze dne 16. 2. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem v Příbrami, nám. TGM 142, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2009-35 ze dne 9. dubna 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 183/2008-16 ze dne 1. října 2008, a o návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2009-35 ze dne 9. dubna 2009, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 183/2008-16 ze dne 1. října 2008, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. 571 122 0339 ze dne 21. dubna 2008 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008). Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), odňat dne 22. 5. 2008 starobní důchod. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 1 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl zrušení ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen nařízení vlády č. 557/1990 Sb.), protože jeho použitím došlo k výše uvedenému porušení jeho základních práv. Porušení principu rovnosti a porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech. Stěžovatel poukazuje na diskriminační neústavní charakter napadených rozhodnutí, což se týká i nařízení vlády č. 557/1990 Sb., neboť stanoví rozdílný přístup k horníkům, kteří ukončili zaměstnání do 31. 12. 1990 a od 1. 1. 1991 a rozdílný přístup k horníkům v uhelných a uranových dolech. Nařízení vlády č. 557/1990 Sb. je prý protiústavní v té části, která vylučuje jeho nárok na starobní důchod. Stanovený termín 31. 12. 1990 je podle jeho názoru termínem diskriminačním, který porušuje zásadu rovnosti. Dále poukázal na to, že citované nařízení vlády bylo vydáno dne 30. 11. 1990 a zveřejněno ve Sbírce zákonů dne 27. 12. 1990 s nabytím účinnosti dne 1. 1. 1991. Z toho je podle jeho názoru patrné, že nebylo možné, aby zaměstnanec splnil podmínku ukončení zaměstnání z vlastní vůle, neboť bez ohledu na naplněnou nebo nenaplněnou či překročenou maximální přípustnou míru expozice nemohl svým úkonem ukončení zaměstnání dosáhnout. Stěžovatel se dále dovolal nerovnosti právní úpravy vzniku nároku na starobní důchod podle ustanovení § 74a zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 264/2006 Sb., podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. a podle zákona č. 100/1988 Sb.; podle nich jsou totiž různým pracovníkům v určitých obdobích přiznávána různá práva, i když se tato období neliší a důvod rozdílu není ve schopnostech zaměstnanců. Poukázal rovněž na to, že nařízení vlády č. 557/1990 Sb. stanovením lhůty 31. 12. 1990 vytvořilo nerovnost mezi skupinami stejně dotčených pracovníků. Nelze - podle jeho názoru - spatřovat rozdíl mezi zaměstnancem, který skončil zaměstnání v uranových dolech ze stejného důvodu ke dni 31. 12. 1990, a zaměstnancem, který skončil tuto práci za platnosti stejného důchodového zákona později, a zaměstnanci uhelných dolů, kteřínavíc měli možnost chybějící podmínku získání nároku (tj. potřebnou dobu vybraného zaměstnání v hornictví nebo dosažení nejvyšší přípustné expozice) splnit až do 31. 12. 1992. Nerovnost takového rozhodnutí a z něj vyplývajících právních důsledků je podle jeho názoru porušením čl. 1 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Stěžovatel - vzhledem k tomu, že k tvrzené nerovnosti a k porušení práva na přiměřené zabezpečení ve stáří došlo aplikací ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. - navrhl rovněž zrušení tohoto předpisu. II. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí; uvedl, že svůj rozsudek považuje za zákonný a zcela v souladu s ústavními předpisy. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že se s argumentací stěžovatele podrobně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto na něj rovněž odkázal. Poukázal i na některá rozhodnutí Ústavního soudu, která se problematikou rovnosti zabývala. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 42 Cad 183/2008 vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se jako žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") č. 571 122 0339 ze dne 21. dubna 2008 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008), kterým mu byl podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění ode dne 22. 5. 2008 odňat starobní důchod. ČSSZ uvedla, že stěžovateli byl rozhodnutím ze dne 26. 11. 2007 č. j. 571 122 0339 přiznán ode dne 22. 11. 2007 starobní důchod podle ustanovení § 29 a § 76 zákona o důchodovém pojištění. Po právní moci tohoto rozhodnutí bylo zjištěno, že nesplnil podmínky stanovené v ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) a c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., protože překročil nejvyšší přípustnou expozici, výkon vybraných zaměstnání v hornictví v uranových dolech ukončil až dne 31. 10. 1991 a nárok na starobní důchod mu tak ke dni 22. 11. 2007 nevznikl. Stěžovatel - jak je patrné ze správního spisu ČSSZ - požádal dne 5. 9. 2007 o přiznání mimořádného hornického starobního důchodu ode dne 22. 11. 2007. Z evidenčních listů důchodového pojištění je zřejmé, že pracoval ve vybraném zaměstnání v hornictví v uranových dolech v 1. AA kategorii od 8. 8. 1979 do 27. 9. 1979 a dále od 6. 5. 1981 do 31. 10. 1991, celkem 3.868 dnů. Odpracoval zde tedy 10 roků, jak je požadováno nařízením vlády č. 557/1990 Sb. Nejvyšší přípustná expozice byla překročena dne 31. 10. 1991, kdy stěžovatel odpracoval 2.102 směn. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 42 Cad 183/2008-16 ze dne 1. října 2008 žalobu proti ČSSZ zamítl. Uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínku stanovenou v citovaném nařízení vlády, tj. ukončení zaměstnání do 31. 12. 1990, a proto bylo rozhodnutí ČSSZ správné. Pokud jde o námitku stěžovatele proti diskriminačnímu termínu stanoveného tímto nařízením, poukázal Krajský soud v Praze na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003, který se zabýval otázkou pojetí rovnosti. Prohlásil, že ne každá nerovnost je ipso facto diskriminací, zejména ne tehdy, jsou-li pro diferenciaci rozumné důvody. Citované nařízení vlády řešilo zcela jedinečnou a neopakovatelnou situaci v důlním průmyslu, kdy uranový průmysl byl utlumován razantněji než průmysl uhelný. Proto existují rozdílné podmínky posouzení nároků zaměstnanců v uranových dolech a ostatních horníků. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2009-32 ze dne 9. dubna 2009 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel překročil nejvyšší přípustnou expozici teprve dne 31. 10. 1991, kdy odpracoval 2.102 směn, a k tomuto dni skončil výkon zaměstnání v hornictví v uranových dolech. Na posouzení jeho nároku na starobní důchod tak nařízení vlády č. 557/1990 Sb. nedopadá a nárok na dávku mu vznikne při splnění zákonných podmínek zákona o důchodovém pojištění, přičemž důchodový věk bude stanoven podle § 74 tohoto zákona. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu. Především konstatoval, že u nařízení vlády není soud oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení, jak vyplývá z čl. 95 odst. 2 Ústavy a ust. § 64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V případě nařízení vlády, které je v rozporu s ústavním pořádkem, je toliko oprávněn k němu, případně k určitému jeho ustanovení, nepřihlédnout. Dále prohlásil, že stěžovatelova námitka o diskriminačním charakteru citovaného nařízení vlády, které vyloučilo z nároku na přiznání starobního důchodu při dosažení věku 50 let skupinu horníků, jež byli dosud pracovně činní a nemohli tak splnit podmínku skončení pracovního poměru do 31. 12. 1990, není důvodná. Samotným účelem nařízení vlády bylo - podle názoru Nejvyššího správního soudu - řešení situace právě těch horníků, kteří měli k datu 31. 12. 1990 pracovní poměr již ukončen v souvislosti s utlumením hornictví v uranových