I.ÚS 1501/15

Výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl stěžovatel shledán vinným závažným kárným deliktem exekutora podle § 116 odst. 3 písm. a) exekučního řádu z roku 2001. Tohoto deliktu se dopustil tím, že jako soudní exekutor v rámci kontroly v exekutorském úřadě neposkytl členům kontrolní skupiny z řad Exekutorské komory ČR a Ministerstva spravedlnosti požadovanou součinnost při výkonu dohledu a neumožnil jim tak výkon dohledové pravomoci svěřené jim právními předpisy, tedy závažně porušil povinnosti exekutora stanovené exekučním řádem a stavovskými předpisy Exekutorské komory ČR. Dále byl stěžovatel uznán vinným kárným deliktem podle § 116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu. Toho se dopustil tím, že byl v rámci kontroly vyzván k předložení blíže určených exekučních spisů, ty však nepředložil v řádné formě, tedy porušil povinnosti exekutora podle vyhlášky č. 428/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a jiné činnosti. Za uvedené delikty byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 000 Kč. Ve zbytku byl kárné žaloby zproštěn.

Podle zjištění Nejvyššího správního soudu byl stěžovatel v den konání kontroly nemocný a byl proto zastoupen soudním exekutorem Mgr. René Mohylou. To podle soudu nutně nevylučuje odpovědnost stěžovatele jako zastupovaného exekutora. Důležité bylo posouzení, nakolik nemocný stěžovatel sám přispěl k porušení právních povinností v průběhu kontroly. Stěžovatel i v době nemoci udílel pokyny zaměstnancům svého úřadu a přinejmenším spolurozhodl o nezpřístupnění elektronického systému exekutora v tom rozsahu, v němž ho požadovali členové kontrolní skupiny. Mezi stěžovatelem a zaměstnanci jeho úřadu proběhl v průběhu kontroly nejméně jeden telefonát, v němž dal pokyn, aby členům kontrolní komise nebyl umožněn přímý přístup k elektronickým spisům, ale aby jim byl umožněn v obvyklém rozsahu - exportem na datový nosič. Nezajistil tedy součinnost svého úřadu s kontrolujícími osobami, zakázal ji, čímž probíhající kontrolu v podstatné části zmařil.

Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností, v níž navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, práva na seznámení s povahou a důvodem obvinění proti němu a zásady rovnosti účastníků řízení zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a jim odpovídajícím ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval zejména v tom, že jej soud odsoudil za jiný kárný delikt, než ke kterému se vztahovalo odůvodnění rozhodnutí. Z výroku rozhodnutí, je zřejmé, že jej soud shledal vinným deliktem podle § 116 odst. 3 exekučního řádu, v odůvodnění však opakovaně cituje § 116 odst. 5 exekučního řádu, čemuž odpovídá obsah argumentace soudu. Jedná se přitom o koncepčně odlišné delikty, což ovlivňuje předmět řízení a způsob obhajoby. Stěžovatel byl viněn kárným deliktem, pro nějž je rozhodující subjektivní odpovědnost exekutora za vlastní protiprávní jednání (§ 116 odst. 3 exekučního řádu), soud však v rozporu s kárnou žalobou v odůvodnění dovozuje objektivní odpovědnost stěžovatele za protiprávní jednání jeho zaměstnance (§ 116 odst. 5 exekučního řádu). Soud přitom nedal stěžovateli najevo, že nebude posuzovat splnění požadavků kontrolní komise z jeho strany, jak skutek vymezila kárná žaloba, ale jeho pokyn zaměstnanci. Ten by sice též mohl případně být posouzen jako kárné provinění, ve vztahu k němu však nebyla vznesena kárná žaloba.

Pokud by stěžovatel věděl, jaké jednání bude soud považovat za kárný delikt (telefonát se zakazujícím pokynem), mohl tomu přizpůsobit svou obhajobu a především mohl jinak vyhodnotit své rozhodnutí ve věci nevypovídat. Jeho výpověď mohla přispět ke zjištění obsahu telefonátu mezi stěžovatelem a ředitelem jeho exekutorského úřadu. Pokud stěžovatel tuto možnost neměl, soud měl o to pečlivěji přistoupit ke zjišťování obsahu hovoru jinými prostředky. Soud však výslech ředitele exekutorského úřadu neprovedl, a to na základě spekulací o tom, co by mohl o věci vypovědět. Ve věci přitom neexistoval významnější důkazní prostředek k zjištění obsahu hovoru, než právě výslech účastníků tohoto hovoru. Soud se spokojil pouze s výslechem svědků navržených kárným navrhovatelem, nadto byli všichni svědci členy kárného orgánu. Důkazy tedy byly přímo součástí žalující strany. V řízení tak zjevně došlo k porušení rovnosti zbraní. Dále je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že soud hodnotí důkazní situaci jako nejednoznačnou, otevřeně připouští i jiný skutkový závěr a pro ten případ formuloval odlišné kárně postižitelné jednání (udělení nejednoznačného pokynu). Soud svévolně vymezil jako kárné jednání i nevytvoření podmínek k poskytnutí součinnosti při výkonu dozoru, aniž by to bylo uvedeno v kárné žalobě, aniž by stěžovatel věděl, že se proti tomuto obvinění mohl bránit a aniž by z napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, v čem konkrétně nevytvoření podmínek mělo spočívat.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel přiléhavě poukázal na některé jeho nedostatky. Byť Nejvyšší správní soud shledal stěžovatele vinným závažným kárným deliktem podle § 116 odst. 3 písm. a) exekučního řádu, tedy za vlastní jednání stěžovatele, na řadě míst odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje koncepčně odlišným závažným kárným deliktem podle § 116 odst. 5 exekučního řádu, podle něhož exekutor odpovídá za jednání svého zaměstnance (např. odst. 28 a 40 rozhodnutí). Nebýt dalších částí odůvodnění, vznikla by za tohoto stavu pochybnost o tom, zda si kárný soud ujasnil, za jaké jednání je stěžovatel vlastně kárně stíhán a následně i odsouzen. Dále z popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí mimo jiné plyne, že stěžovatel členům kontrolní komise "neposkytnul požadovanou součinnost při výkonu dohledu a neumožnil jim tak výkon dohledové pravomoci." To doslovně odpovídá povinnostem exekutora vymezeným v § 22 písm. b) a c) stavovského předpisu Exekutorské komory ČR ze dne 23. května 2013, o kontrolní komisi Exekutorské komory České republiky. Kárný soud však shledal, že stěžovatel porušil i povinnost stanovenou § 22 písm. a) tohoto předpisu (vytvořit podmínky pro řádný výkon kontroly), aniž by se to však odrazilo ve skutkové větě výroku.

Soud také uvedl, že bylo povinností stěžovatele činit přede dnem kontroly všechny kroky směřující k tomu, aby byly splněny povinnosti podle § 22 písm. a) až c) uvedeného stavovského předpisu, a že podmínky pro splnění těchto povinností nevytvořil v době před onemocněním, kdy byl ještě v úřadu (odst. 29 a 38 rozhodnutí). Z dalšího odůvodnění však neplyne, v čem byly vytvořené podmínky nedostatečné a jaký vliv to má na posouzení skutku vymezeného ve výroku rozhodnutí. Stejně jako předchozí, je i tento nedostatek napadeného rozhodnutí způsoben především velmi obecným vymezením skutku ve výroku rozhodnutí pomocí pouhého přepisu povinností podle stavovského předpisu. Ty měl stěžovatel porušit, aniž by z tohoto popisu skutku bylo zřejmé, jakým konkrétním jednáním to učinil. Výrok napadeného rozhodnutí tak v konečném důsledku poněkud bezobsažně konstatuje toliko to, že stěžovatel neposkytnul požadovanou součinnost a neumožnil členům kontrolní skupiny výkon dohledové pravomoci svěřené jim právními předpisy, tedy závažně porušil povinnost exekutora: a) vytvořit podmínky pro řádný výkon kontroly, b) umožnit členům kontrolní skupiny výkon oprávnění stanovených zákonem a stavovským předpisem a c) poskytovat potřebnou součinnost k výkonu kontroly.

Přes uvedené nedostatky Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí z hlediska celkového hodnocení porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Zbylé části odůvodnění totiž zjevně poskytují oporu pro závěry soudu o porušení povinností exekutora přímo ze strany stěžovatele (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 650/04 ze dne 29. 6. 2005). Své zjištění o tom, že stěžovatel dal telefonický pokyn, aby členům kontrolní komise nebyl umožněn přímý přístup k elektronickým spisům, soud nezaložil pouze na svědeckých výpovědích členů kárné komise, ale též na korespondenci stěžovatele s kárným žalobcem (odst. 36-37 rozhodnutí). V ní se stěžovatel s postupem svých zaměstnanců nejen ztotožnil, ale taktéž uvedl, že jednali podle jeho pokynu. To stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Nejvyšší správní soud na základě těchto důkazů již neměl pochybnosti o obsahu hovoru mezi stěžovatelem a ředitelem jeho exekutorského úřadu a řádně odůvodnil své rozhodnutí neprovádět v této otázce další důkazy. Plně tedy dostál požadavkům judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)], kterému nepřísluší tyto důkazní závěry přehodnocovat [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

Zjevně nedůvodná je v tomto ohledu námitka, že stěžovatel nemohl tušit, že právě obsah jeho telefonátu, resp. pokyn, aby zaměstnanci exekutorského úřadu nezpřístupnili elektronické spisy v plném rozsahu, bude posouzen jako kárný delikt. Sám v ústavní stížnosti uznal, že dokazování se k této otázce v řízení provádělo, šlo tedy o otázku podstatnou pro předmět řízení. Pokud stěžovatel za tohoto stavu setrval na rozhodnutí ve věci nevypovídat, nelze to klást za vinu soudu s tím, že by ten před ním cokoliv utajoval. Stěžovatel měl v řízení možnost se k relevantním otázkám vyjádřit a zaměřit k nim svou obhajobu.

Z napadeného rozhodnutí tedy plyne jednoznačný závěr, že stěžovatel v průběhu kontroly v exekutorském úřadu svým zaměstnancům telefonicky zakázal poskytnout členům kontrolní skupiny plný přístup k elektronickým spisům. Z ústavního hlediska Ústavní soud nemá Nejvyššímu správnímu soudu co vytknout, pokud za tohoto stavu věci dovodil, že popsaným jednáním sám stěžovatel (tedy nikoliv pouze jeho zaměstnanci) neposkytnul požadovanou součinnost a neumožnil kontrolní skupině výkon dohledové pravomoci (srov. odst. 20 rozhodnutí, podle něhož stěžovatel o nezpřístupnění přinejmenším spolurozhodl). Nejvyšší správní soud tedy v napadeném rozhodnutí dostál požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.