I.ÚS 1531/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1531/22 ze dne 15. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky DSK Praha, domy stavěné na klíč, s. r. o., sídlem Belnická 988, Jesenice, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Konzumní 10, Praha 9 - Hloubětín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. prosince 2021 č. j. 32 E 1796/2006-578, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. ledna 2022 č. j. 32 E 1796/2006-582 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2022 č. j. 11 Co 63, 64/2022-610, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřiny Tapšíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. února 2005 č. j. 11 C 236/2002-88, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2005 sp. zn. 51 Co 315/2005, byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit vady domu vedlejší účastnice. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2007 č. j. 32 E 1796/2006-9 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2007 č. j. 11 Co 267/2007-30 bylo vedlejší účastnici povoleno odstranit vady domu na náklady stěžovatelky. Návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 25. ledna 2008 byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. června 2008 č. j. 32 E 1796/2006-37. 2. Dne 10. února 2012 podala vedlejší účastnice návrh na zaplacení nákladů spojených s odstraněním specifikovaných vad stavby ve výši 295 041 Kč a nařízení výkonu rozhodnutí pro uspokojení této pohledávky. Usneseními Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. března 2012 č. j. 32 E 1796/2006-64 a č. j. 32 E 1796/79 bylo návrhu vedlejší účastnice vyhověno, k odvolání stěžovatelky však byla tato usnesení zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013 č. j. 11 Co 274, 494/2012-112 a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Stěžovatelka navrhla dne 2. května 2012 zastavení výkonu rozhodnutí, neboť provedenými pracemi nedošlo k odstranění vad specifikovaných v exekučním titulu, nýbrž k uskutečnění jiného stavebního řešení. 3. Dne 17. prosince 2013 podala vedlejší účastnice návrh na zaplacení nákladů spojených s odstraněním dalších specifikovaných vad stavby ve výši 154 112 Kč. Stěžovatelka navrhla dne 17. února 2015 zastavení výkonu rozhodnutí, neboť provedenými pracemi nedošlo k odstranění vad specifikovaných v exekučním titulu, nýbrž k uskutečnění jiného stavebního řešení. 4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. srpna 2019 č. j. 32 E 1796/2006-380 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 11 Co 384/2019-463 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí. Usnesení ve výrocích o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, výroky III a IV, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 88 800 Kč, o zamítnutí návrhu vedlejší účastnice co do částky 360 353 Kč a o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce náklady řízení, byly Městským soudem v Praze zrušeny. 5. Za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí tak, že návrh byl zamítnut, byla předmětem pokračujícího řízení výše nákladů na provedení oprav. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 8. prosince 2021 č. j. 32 E 1796/2006-578 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady výkonu rozhodnutí ve výši 128 086 Kč, co do částky 321 067 Kč byl návrh vedlejší účastnice zamítnut (výrok I). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 144 295,80 Kč (výrok II), vedlejší účastnici pak povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení o nákladech výkonu rozhodnutí ve výši 42 203,32 Kč (výrok III). Při stanovení výše nezbytně nutných nákladů na provedení oprav vycházel soud prvního stupně z revizního znaleckého posudku. O nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle § 270 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy stěžovatelka nebyla se svými návrhy na zastavení výkonu rozhodnutí úspěšná, je proto povinna platit náklady vedlejší účastnici. Soud prvního stupně považoval za tarifní hodnotu částky uplatněné vedlejší účastnicí, tedy částku 295 041 Kč a částku 154 112 Kč, v některých případech pak součet těchto částek. Soud prvního stupně dále uvedl, že v řízení o nákladech výkonu rozhodnutí byla stěžovatelka úspěšná ve výši 71,48 % a vedlejší účastnice ve výši 28,52 %, neboť byla úspěšná pouze do částky 128 086 Kč a neúspěšná do částky 321 067 Kč. Stěžovatelce tak soud prvního stupně přiznal v řízení o nákladech výkonu rozhodnutí náklady ve výši 42,96 % a zahrnul do nich náklady vzniklé stěžovatelce po vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 11 Co 384/2019-463 6. Napadeným usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2022 č. j. 32 E 1796/2006-582 byla oběma stranám uložena povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náklady řízení; vedlejší účastnici povinnost ve výši 4 937,37 Kč (výrok I), stěžovatelce povinnost ve výši 7 790,48 Kč (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že o povinnosti zaplatit státu náklady řízení (znalečné) bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. podle úspěšnosti ve dvou fázích řízení. V řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí byla úspěšná vedlejší účastnice, náklady za znalečné v další fázi řízení pak byly stanoveny podle úspěšnosti. Zároveň byly podle určeného klíče zúčtovány zálohy zaplacené v průběhu obou fází řízení. 7. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též "soud druhého stupně") ze dne 11. dubna 2022 č. j. 11 Co 63, 64/2022-610 byl výrok I napadeného usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2021 změněn tak, že výše nákladů řízení, kterou je povinna hradit stěžovatelka, činí 131 736 Kč, výše nákladů řízení, kterou je povinna hradit vedlejší účastnice, činí 11 342,54 Kč; v ostatním bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok I). Napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2022 bylo potvrzeno (výrok II). Soud druhého stupně upozornil na konstantní závěry svých předchozích rozhodnutí (č. j. 11 Co 232/2015-210, 11 Co 384/2019-463), že argumentace stěžovatelky ohledně neposkytnutí součinnosti vedlejší účastnicí nemůže být důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí a že pravomocná usnesení soudu prvního stupně č. j. 32 E 1796/2006-9 a č. j. 32 E 1796/2006-37 nelze revidovat prostřednictvím odvolací argumentace stěžovatelky. Soud druhého stupně konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil povinnost procesně neúspěšné stěžovatelky, která neuspěla v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, zaplatit vedlejší účastnici účelně vynaložené náklady podle § 270 odst. 2 o. s. ř., částečně však korigoval počet úkonů právní služby, a změnil tak jejich výši. Stejně tak částečně korigoval počet úkonů právní služby ve vztahu k nákladům vzniklým na straně stěžovatelky; stěžovatelkou tvrzenou časovou náročnost neshledal. 8. Napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo potvrzeno napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2022. II. Obsah ústavní stížnosti 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 10. Stěžovatelka nejprve poměrně obsáhle rekapituluje průběh dosavadních řízení a následně cituje části několika rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a komentářové literatury týkající se problematiky šikanózních návrhů, zneužití práva na soudní ochranu a účelně vynaložených nákladů, aniž by však u jednotlivých citací uvedla, jak konkrétně souvisejí s podanou ústavní stížností. Dále cituje části odůvodnění napadených rozhodnutí a obsah svého odvolání. 11. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka opět uvádí citace několika rozhodnutí Ústavního soudu bez bližšího konkrétního napojení na svou ústavní stížnost. Konkrétně pak namítá, že soud druhého stupně si vyložil obsah jí podaného odvolání způsobem, který z něj jednoznačně nevyplývá. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 852/13 upozorňuje na skutečnost, že soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, důsledkem čehož je situace, kdy výrok II usnesení soudu prvního stupně ze dne 8 prosince 2021 je ve sm