I.ÚS 1552/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1552/25 ze dne 15. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Suchdol, sídlem Suchdolské náměstí 734/3, Praha 6, zastoupené Mgr. Beatou Sabolovou, LL.M., advokátkou se sídlem Komunardů 1001/30, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 5 As 335/2024-58 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2024 č. j. 3 A 91/2024-47, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 1 a přílohy č. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů a s návrhem na odklad vykonatelnosti závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivu záměru "DO 518, 519 Ruzyně - Březiněves" na životní prostředí ze dne 2. září 2024 č. j. MZP/2024/710/248, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: 1. Podle stěžovatelky není v souladu s ústavním pořádkem a evropskou úpravou, že posouzení EIA není přímo soudně přezkoumatelným správním rozhodnutím. Při rozhodování Ústavní soud vycházel ze svých předcházejících rozhodnutí, kde řešil tu samou právní otázku a stěžovatelé byli zastoupeni stejnou právní zástupkyní (I. ÚS 1450/25 a IV. ÚS 1445/25). I. Vymezení věci 2. Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu žalobu proti souhlasnému závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí (vedlejšího účastníka) vydanému podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stanovisko EIA"), jež se týká projektu výstavby dálnice D0 518, 519 Ruzyně - Březiněves. Dospěl totiž k závěru, že stanovisko EIA není rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."), neboť přímo nezakládá, nemění ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti osob. Je toliko závazným stanoviskem podle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jež není samostatně soudně přezkoumatelné. Je ho možné přezkoumat až v navazujících řízeních, případně se lze proti němu bránit až v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí. Dále městský soud vysvětlil, proč ve věci stěžovatelky nejsou relevantní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené k souhlasům vydávaným podle zákona č. 14/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), a k procesu schvalování změny územního plánu. Tyto souhlasy mají duální povahu, mohou totiž být buďto závazným stanoviskem k rozhodnutí správního orgánu, anebo nejsou podkladem pro žádné další rozhodnutí, a jsou tedy samy jediným finálním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle městského soudu není v rozporu s unijním právem, že závazná stanoviska EIA nejsou samostatně soudně přezkoumatelná. 3. Kasační stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Přisvědčil městskému soudu, že stanovisko EIA vydané podle § 9a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí má formu závazného stanoviska, pročež samo o sobě nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti osob. Poznamenal, že se v podstatě totožnými kasačními stížnostmi jiných stěžovatelek již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, na jejichž odůvodnění odkázal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025 č. j. 6 As 286/2024-60 a č. j. 6 As 287/2024-54, a ze dne 14. 3. 2025 č. j. 5 As 336/2024-59). 4. Podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka snažila navodit dojem, že otázka samostatného přezkumu závazných stanovisek je citlivá a nedořešená. To ovšem není pravda, protože tuto otázku závazně vyřešil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 3. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113. Rozšířený senát v něm dospěl k závěru, že závazná stanoviska vydaná podle § 149 správního řádu nejsou rozhodnutími ani ve smyslu § 67 správního řádu, ani (a to především) ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva nebo povinnosti. Přímo ve vztahu k závaznému stanovisku EIA Nejvyšší správní soud k obdobnému závěru dospěl v rozsudku ze dne 26. 11. 2021 č. j. 4 As 144/2020-61 (implicitně také v rozsudcích ze dne 16. 4. 2020 č. j. 2 As 150/2019-37, ze dne 11. 5. 2023 č. j. 10 As 333/2022-66 a ze dne 21. 5. 2024 č. j. 8 As 55/2024-162). 5. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku rozporu s právem Evropské unie. Ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen "směrnice EIA"), judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ani z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. "Aarhuská úmluva") nevyplývá právo podat žalobu proti stanovisku EIA. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stávající vnitrostátní úprava neznemožňovala ani nadměrně neztěžovala výkon práv přiznaných směrnicí EIA. Byla tedy v souladu jak se zásadou rovnocennosti, tak i se zásadou efektivity, jakož i se závěry rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 15. 1. 2013 Križan a další, C-416/10 a rozsudku SDEU ze dne 3. 7. 2008, Komise v. Irsko, C-215/06. Tento výklad považoval Nejvyšší správní soud za zřejmý a neponechávající prostor pro rozumnou pochybnost (acte clair). Z tohoto důvodu nepovažoval za nutné předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. 6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na příznivé životní prostředí podle čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny, práva na soudní ochranu a přístup k soudu dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž porušení zásady zákonnosti výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k otázce soudního přezkumu posuzování vlivů na životní prostředí nelze přistupovat stejně jako k přezkumu běžných závazných stanovisek. Stanoviska EIA jsou vyvrcholením strukturovaného a komplexního procesu posuzování vlivů na životní prostředí, který počítá s aktivní účastí veřejnosti. Výsledkem není jen samotné posouzení vlivu záměru na životní prostředí, ale též stanovení závazných eliminačních a kompenzačních opatření. Posuzování vlivů na životní prostředí je klíčovým institucionálním nástrojem pro realizaci práva na příznivé životní prostředí. Směrnice EIA zaručuje veřejnosti účast v době, kdy jsou ještě otevřené všechny možnosti k napadení zákonnosti jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinností, přičemž soudní řízení musí být spravedlivé, nestranné a včasné. Stanovisko EIA má výrazně delší platnost než jiná závazná stanoviska. V důsledku přijetí nového stavebního zákona, který zrušil územní rozhodnutí, nabývá stanovisko EIA ještě více na významu jako zásadní podklad pro rozhodnutí o umístění záměru. Je-li možný soudní přezkum negativního závěru zjišťovacího řízení, není důvod na stanovisko EIA nahlížet odlišně. Stanovisko EIA je podkladem pro tzv. verifikační stanovisko (coherence stamp), kterým se ověřuje totožnost posouzeného záměru se záměrem, který byl předmětem navazujícího řízení; je proto žádoucí, aby bylo stanovisko EIA dostatečně určité a odůvodněné. Stěžovatelka dále nad rámec námitek, které uplatňovala v žalobě a kasační stížnosti, upozornila na další specifické dopady stanoviska EIA v případě staveb dopravní infrastruktury (ve smyslu liniového zákona): stanovisko EIA je základním podkladem pro umístění stavby a také pro případné vyvlastnění pozemků dotčených záměrem. Stěžovatelka trvá na tom, že česká právní úprava je v rozporu se směrnicí EIA. Podle stěžovatelky hrozí České republice žaloba pro nesplnění povinnosti za nedostatečnou transpozici směrnice EIA do vnitrostátního práva (podle čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie). 8. Dále stěžovatelka upozorňuje, že jediným subjektem oprávněným přímo zrušit nebo změnit nezákonné stanovisko EIA je orgán nadřízený správnímu orgánu, který je vydal. Zástupce dotčené veřejnosti může dát pouhý podnět k zahájení přezkumného řízení, popřípadě podat odvolání proti navazujícímu rozhodnutí, na jehož základě může být stanovisko EIA potvrzeno nebo změněno, nikoli však zrušeno. Zástupce dotčené veřejnosti není účastníkem řízení, ve kterém je stanovisko EIA přezkoumáváno. Přezkum závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení i v případném soudním řízení je