Ústavní soud I.ÚS 1558/21

Ústavnímu soudu bylo doručeno ručně psané podání stěžovatele, označené jako "Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti". Byť jde o podání jazykově zajisté neobyčejně barvité, postrádá bohužel srozumitelnost z hlediska svého obsahu a cíle - výjimkou je v tomto směru výzva v závěru, aby Ústavní soud umožnil stěžovateli euthanasii.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat, zda podání splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Není-li tomu tak, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Podání stěžovatele zjevně není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu), zejména není patrno, čeho se stěžovatel v tomto řízení domáhá, neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy je především poučení stěžovatele o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně v řadě řízení (z poslední doby viz usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 412/21). Na tyto výzvy však stěžovatel nereagoval odstraněním vad a podané ústavní stížnosti musely být odmítnuty pro nesplnění podmínek řízení, a tedy jako věcně neprojednatelné.

Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o odstranění vad dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v desítkách případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Stejně jako u mnoha ostatních podání stejného stěžovatele se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho návrh soudce zpravodaj jako vadný odmítl.