I.ÚS 1567/20

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") č. j. 49 EXE 1932/2019-115 ze dne 22. 10. 2019 tak, že návrh stěžovatelky na odklad exekuce ze dne 4. 9. 2020 zamítl.

Stěžovatelka, která je zastoupená procesní opatrovnicí (advokátkou) ustanovenou pro exekuční řízení, ústavní stížností brojí proti napadenému usnesení odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení. Stěžovatelka tvrdí, že předmětným usnesením byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky odvolací soud nerespektoval její právo na spravedlivý proces, rovnost stran a právo ve věci se vyjádřit, jelikož v bodě 4 napadeného usnesení uvedl, že "Povinná se k odvolání oprávněné nevyjádřila". Stěžovatelka tvrdí, že právě uvedený závěr odvolacího soudu není pravdivý, jelikož se stěžovatelka prostřednictvím své opatrovnice k odvolání vedlejší účastnice podrobně vyjádřila, a to podáním ze dne 28. 11. 2019, které bylo řádně (do datové schránky) podáno a doručeno Obvodnímu soud pro Prahu 1 dne 2. 12. 2019.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)]. Z této zásady rovněž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tzn., pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vyčerpala všechny dostupné procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva; tak tomu ovšem není. Podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žaloba pro zmatečnost podle uvedeného ustanovení je procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].

S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka tvrdí, že jí nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost v daném řízení jednat před soudem, resp. vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice, měla být ve věci podána nejprve žaloba pro zmatečnost, a to konkrétně z důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 3943/17 ze dne 20. 11. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 2232/16 ze dne 31. 8. 2016, či usnesení sp. zn. I. ÚS 761/15 ze dne 22. 4. 2015). Vzhledem k tomu, že tak dosud neučinila, je stížnost stěžovatelky pro předčasnost nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Jelikož stěžovatelka nevyčerpala všechny jí dostupné procesní prostředky k ochraně jejího práva, odmítl soudce zpravodaj ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.