I.ÚS 1621/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1621/25 ze dne 29. 10. 2025 Nárok na náhradu škody v případě trestního stíhání zastaveného pro nepříčetnost obviněného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Bílým, sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1314/2024-192 ze dne 26. února 2025, spojené s návrhem na zrušení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Návrh na zrušení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se odmítá. III. Vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatel také dal návrh, aby Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") č. j. 57 Co 315/2020-111 ze dne 4. 1. 2021 a rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále též "okresní soud") č. j. 38 C 203/2019-68 ze dne 25. 8. 2020. K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv mělo dojít nepřiznáním odškodnění za trestní stíhání, které nevyústilo v odsuzující rozsudek. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 38 C 203/2019 vyplynulo, že okresní soud usnesením č. j. 2 T 53/2017-198 ze dne 5. 4. 2019 rozhodl v trestní věci vedené proti stěžovateli pro přečin výtržnictví a pokus přečinu ublížení na zdraví tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu, § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu trestní stíhání stěžovatele zastavil. Podle okresního soudu důkazy obsažené ve spise dávají dostatečný podklad pro posouzení, že se skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, stal a že jej spáchal stěžovatel, přičemž tento skutek naplňuje znaky přečinu výtržnictví a nese i znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví. Stěžovatel ale nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, jak vyplynulo z rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 36/2017 ze dne 31. 5. 2018, jímž byl stěžovatel taktéž pro nepříčetnost zproštěn návrhu na potrestání pro jiný skutek spáchaný týž den. 3. Stěžovatel se následně po vedlejším účastníkovi domáhal 510 250 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody za trestní stíhání, které nevyústilo v odsuzující rozsudek. Okresní soud rozsudkem č. j. 38 C 203/2019-68 ze dne 25. 8. 2020 s odkazem na § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. žalobu zamítl a Krajský soud rozsudkem č. j. 57 Co 315/2020-111 ze dne 4. 1. 2021 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení otázky, zda vyloučení náhrady újmy způsobené trestním stíháním, které bylo zastaveno jen proto, že obviněný není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný pro nepříčetnost v době činu, je diskriminací osob s vážnou duševní poruchou a porušeních jejich práva na spravedlivý proces. Jelikož dospěl k závěru, že tomu tak není, dovolání napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti (sepsané advokátem; k námitkám stěžovatele uplatněným bez právního zastoupení Ústavní soud nepřihlíží; viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/22 ze dne 30. 5. 2022) stěžovatel namítá, že soudy přiznávají odškodnění i v jiných případech, kdy se skutek stal, je zjevně protiprávní a spáchal jej obviněný. Pokud např. byla věc postoupena k projednání v přestupkovém řízení, je usnesení o zahájení trestního stíhání podle judikatury Ústavního soudu nezákonné a nepřiznání náhrady nákladů obhajoby porušuje ústavně zaručená práva stíhaného. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku tuto situaci odlišuje tak, že skutek stěžovatel naplňoval znaky trestného činu. To ale podle stěžovatele není pravda, neboť znakem je i subjekt - osoba, který čin spáchala, musí být trestně odpovědná. Přiznává-li se odškodnění duševně zdravému příčetnému člověku, který vědomě a zaviněn spáchal skutek, který je protiprávní (toliko nedosahuje intenzity trestného činu), pak tím spíše musí podle stěžovatele být přiznáno odškodnění člověku, který pro svou duševní poruchu ani není trestně odpovědný. 5. Dále stěžovatel uvádí, že zproštění obžaloby je objektivní skutečností, a má-li být Česká republika považována za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů. Není údajně rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se toto podezření potvrdilo, což se nyní nestalo. Stěžovatel poukazuje na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením a konstatuje, že odškodnění je mu odepíráno diskriminačním způsobem, neboť ze zákona plyne, že kdo trpí vážnou duševní nemocí, nemá nárok na odškodnění v případě zproštění obžaloby. III. Průběh řízení před Ústavním soudem a jeho procesní předpoklady 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ačkoliv dal stěžovatel Ústavnímu soudu návrh, aby z důvodů procesní ekonomie zrušil i napadenému rozsudku Nejvyššího soudu předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů, Ústavní soud jej v tomto konkrétním případě nevyložil tak, že by stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal ústavní stížnost. Ústavní stížnost se podává proti rozhodnutím, jimiž dle tvrzení stěžovatelů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo (§ 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tomu odpovídá pravomoc Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí právě z důvodu porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů (§ 82 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelův návrh na zrušení rozhodnutí soudů čistě kvůli procesní ekonomii a bez argumentace ohledně jejich nesouladu s ústavním pořádkem (resp. s ústavním pořádkem chráněnými právy stěžovatele) parametry ústavní stížnosti nemá, s čímž v souladu je i formulace posuzované ústavní stížnosti, která je nadepsána jako ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu a pouze tento rozsudek je v ní označován jako napadené rozhodnutí. Ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 315/2020-111 ze dne 4. 1. 2021 a Okresního soudu v Opavě č. j. 38 C 203/2019-68 ze dne 25. 8. 2020 tedy nejde o ústavní stížnost, nýbrž o návrh s ústavní stížností spojený a zde sdílející její osud, o němž není potřeba samostatně rozhodovat. Tento výklad ústavní stížnosti nijak neovlivňuje její šance na úspěch (míra, v jaké se Ústavní soud uplatněnými námitkami zabývá, se v jeho důsledku nemění), hraje však roli při vymezení účastníků řízení. 8. S ohledem na uvedené Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud a Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti k vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Nejvyšší soud jako účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost se v podstatě shoduje s dovoláním, a proto ji s odkazem na obsah napadeného rozsudku navrhl zamítnout. Navzdory doplněnému argumentu, že jak v případě nepříčetnosti, tak při postoupení věci k projednání v přestupkovém řízení není naplněn jeden ze znaků trestného činu, má Nejvyšší soud za to, že zákonodárce se při vymezení okolností vylučujících odpovědnost za škodu nedostal do rozporu s čl. 36 Listiny. S ohledem na objektivní odpovědnost jde případný omyl orgánů činných v trestním řízení o jednotlivých znacích trestného činu zásadně k tíži státu, nelze však považovat za neústavní, pokud v tomto směru zákonodárce nepřistupuje ke všem znakům trestného činu za všech okolností stejně. Spouštěčem aktivity státních orgánů bývá závěr o možném naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu - skutek. Samotný úmysl či jiná pohnutka spáchat trestný či