I.ÚS 1636/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1636/20 ze dne 27. 4. 2021 N 88/105 SbNU 416 Porušení principu důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci - odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nesprávného poučení nalézacího soudu; závaznost rozhodnutí Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obce Mlečice, se sídlem v Mlečicích 11, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Josefa Beneše jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se v řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení nadepsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") pro porušení jejího práva na přístup k soudu a soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolacímu soudu je vytýkáno, že nepřihlédl k dovolání ve znění doplněném ve lhůtě stanovené Okresním soudem v Rokycanech (dále jen "nalézací soud" nebo "soud prvního stupně") a odmítl původně neodůvodněné (tzv. blanketní) dovolání jako vadné s odůvodněním, že z důvodu marného uplynutí zákonné lhůty bylo doplněno opožděně. II. Řízení předcházející ústavní stížnosti 2. V řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 4 C 259/2014 se stěžovatelka žalobou proti vedlejšímu účastníku neúspěšně domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem. Rozhodnutími předcházejícími podané ústavní stížnosti bylo rozhodováno o její žalobě na obnovu uvedeného (skončeného) řízení - nalézací soud ji usnesením č. j. 4 C 259/2014-290 ze dne 13. 3. 2019 zamítl, Krajský soud v Plzni je usnesením č. j. 18 Co 215/2019-332 ze dne 2. 10. 2019 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") potvrdil. 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 20. 12. 2019 prostřednictvím datové schránky advokáta tzv. blanketní dovolání, k němuž nepřiložila plnou moc, prokazující mandát právního zástupce k jeho podání. Nalézací soud vyzval usnesením č. j. 4 C 259/2014-339 ze dne 24. 1. 2020 stěžovatelku k založení plné moci právního zástupce, k doplnění obsahových náležitostí dovolání a k úhradě soudního poplatku, toho všeho ve lhůtě 15 dnů; stěžovatelka následně dovolání spolu s plnou mocí doplnila podáním ze dne 3. 2. 2020. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky napadeným usnesením jako vadné, neboť s ohledem na propadnou zákonnou lhůtu k jeho doplnění (§ 241b odst. 3 občanského soudního řádu, dále též "o. s. ř.") není významné, že nalézací soud určil stěžovatelce výzvou lhůtu odlišnou; původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím prekluzivní zákonné lhůty stala neodstranitelnou. Ve věci nebylo možné uplatnit ani postup podle § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť z obsahu dovolání ze dne 20. 12. 2019 bylo patrno, že již při jeho sepisu byla stěžovatelka zastoupena advokátem. Samotné nepřiložení plné moci nemá na běh zákonné lhůty vliv, neboť plná moc je pouze formálním dokladem o zastoupení účastníka. III. Argumentace stěžovatelky 5. Porušení svého základního práva stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že jí dovolací soud odepřel přezkum rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že v okamžiku skončení zákonné lhůty, tj. dne 27. 12. 2019, dovolání nesplňovalo náležitosti stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání sice bylo dne 20. 12. 2019 podáno jako blanketní, stěžovatelce však byla výzvou nalézacího soudu ze dne 24. 1. 2020, doručené jí samotné i jejímu právnímu zástupci, stanovena patnáctidenní lhůta k odstranění vad podání (založení plné moci advokáta, doplnění obsahu dovolání a zaplacení soudního poplatku). 6. S ohledem na bohatou judikaturu Ústavního soudu k otázce, jakým způsobem je dovolací soud povinen postupovat v případě, že je účastník řízení poučen soudem prvního stupně o nedostatcích podaného dovolání a o možných následcích, nebudou-li tyto nedostatky odstraněny ve stanovené lhůtě [nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265), nález sp. zn. II. ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 8/76 SbNU 123), nález sp. zn. III. ÚS 363/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 199/79 SbNU 261), nález sp. zn. III. ÚS 3740/15 ze dne 30. 3. 2016 (N 55/80 SbNU 661), nález sp. zn. III. ÚS 976/17 ze dne 6. 2. 2018 (N 19/88 SbNU 267)], považuje stěžovatelka právní hodnocení dovolacího soudu za odporující požadavkům plynoucím z článku 36 odst. 1 Listiny. Špatný procesní postup soudu nelze klást k tíži účastníku řízení, jemuž poučením soudu (resp. stanovením dodatečné lhůty) vzniklo legitimní očekávání, že jeho postup souladný s pokyny soudu nebude odmítnut jako chybný. 7. Stěžovatelce vzniklo splněním pokynů výzvy soudu prvního stupně legitimně očekávání, že její dovolání bude projednáno. Nejvyšší soud však, přesvědčen o nesprávnosti postupu soudu prvního stupně (poskytnutí delší lhůty, než dovoluje zákon), této výzvě nepřikládal relevanci, následkem čehož k doplňujícímu podání stěžovatelky předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a její dovolání odmítl jako vadné. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje s odkazem na § 241b odst. 3 větu druhou o. s. ř. na skutečnost, že k podanému dovolání nepřiložila plnou moc; soud prvního stupně tak neměl postaveno najisto, že je zastoupena advokátem a splňuje podmínku stanovenou § 241 odst. 1 o. s. ř. Určením lhůty ke splnění podmínky povinného zastoupení advokátem proto postupoval v souladu se zákonem a stěžovatelka své podání včas doplnila odpovídajícím způsobem. 8. Postoj Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nepřiměřeně formalistický a vyzdvihuje zejména nález sp. zn. III. ÚS 976/17, z něhož je patrno, že Nejvyšší soud si je uvedené judikatury Ústavního soudu vědom a svévolně ji ignoruje, čímž porušuje nejen základní práva stěžovatelky, nýbrž i princip rovnosti a právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V napadeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ani nepokouší s uvedenou nálezovou judikaturou polemizovat, jednoduše její existenci zamlčuje. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. V. Vyjádření účastníka a replika stěžovatelky 10. K výzvě Ústavního soudu zaslal Nejvyšší soud své vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že dovolání bylo odmítnuto z objektivního důvodu - blanketní dovolání stěžovatelky nebylo v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. doplněno. K pozdějšímu doplnění dovolání nemohl dovolací soud z moci úřední přihlédnout, neboť by tím fakticky prodlužoval lhůtu pro podání dovolání. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, která je v daném ohledu jednotná. Neztotožňuje se přitom s námitkou legitimního očekávání, jež mělo stěžovatelce výzvou nalézacího soudu vzniknout, byla-li učiněna až 24. 1. 2020, zatímco zákonná lhůta k podání dovolání uplynula dne 27. 12. 2019. Zjevně nesprávná výzva soudu prvního stupně - s přihlédnutím ke skutečnosti povinného právního zastoupení v dovolacím řízení - dovolací soud nezavazuje a nezakládá včasnost dovolání. K námitce stěžovatelky týkající se nesplnění podmínky povinného právního zastoupení v dovolacím řízení Nejvyšší soud uvedl, že již z původního dovolání stěžovatelky je zjevné, že je advokátem zastoupena od počátku, ačkoli plnou moc doložila později. Námitku proto považuje za účelovou ve snaze naplnit podmínku pro prodloužení lhůty ve smyslu § 241b odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu. 11. V replice k uvedenému vyjádření stěžovatelka zopakovala, že Nejvyšší soud se stále nevypořádal a svým stanoviskem fakticky popírá závěry odkazovaných nálezů Ústavního soudu, z nichž plyne, že je jeho povinností přihlédnout k podání učiněnému v poskytnuté lhůtě (i kdyby vadně), neboť nedostatky v organizaci soudnictví (vadné procesní poučení soudu) nemohou jít k tíži účastníka řízení. Podle stěžovatelky není okamžik vyhotovení výzvy soudu z argumentační pozice judikatury Ústavního soudu rozhodný, neboť jinak by byl její smysl popřen. Co se týče argumentace stran splnění podmínky pro prodloužení lhůty ve smyslu § 241b odst. 3 vě