I.ÚS 1686/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1686/08 ze dne 18. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 33/2007-99 ze dne 16. dubna 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 14/2006-58 ze dne 19. října 2006, proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR č. 742 ze dne 14. října 2005 a proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Severočeského kraje č. 928/2005 ze dne 4. 7. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 33/2007-99 ze dne 16. dubna 2008, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 14/2006-58 ze dne 19. října 2006, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta Policie ČR č. 742 ze dne 14. října 2005 č. 928/2005. Rozhodnutím policejního prezidenta bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Severočeského kraje ze dne 4. 7. 2005, čís. 928/2005, jímž byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením podle § 152 odst. 2 písm. b) služebního zákona, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Porušení práva na spravedlivý proces a práva na svobodnou volbu povolání spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Stěžovatel uvedl, že výše označeným rozhodnutím byl propuštěn ze služebního poměru pro porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením v ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a rozhodnutí mu bylo doručeno dne 4. 7. 2005. Toto rozhodnutí opravil ředitel Policie ČR Správy Severočeského kraje svým oznámením č. 994/2005 ze dne 26. 7. 2005 tak, že se služební funkcionář o věci dověděl dne 10. 5. 2005, nikoliv dne 13. 5. 2005, jak bylo uvedeno v jeho předchozím rozhodnutí. Odvolání bylo zamítnuto výše označeným rozhodnutím policejního prezidenta, rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 18. 10. 2005. Před rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru byl stěžovatel rozhodnutím ředitele Policie ČR Správy Severočeského kraje zproštěn výkonu služby, protože proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podle § 148 odst. 1, 2 a 4 a § 158 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a), a c) trestního zákona. Proti rozhodnutí o zproštění výkonu služby podal stěžovatel odvolání, jemuž bylo vyhověno. Stěžovatel tvrdí, že služební orgán pochybil v tom, že mu rozhodnutí policejního prezidenta nebylo nikdy doručeno a bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Rozhodnutí policejního prezidenta je rovněž podepsáno blíže neidentifikovatelným podpisem a není tedy vůbec zřejmé, kdo toto rozhodnutí podepsal. Dále namítá, že ředitel Policie ČR Správy Severočeského kraje pochybil v tom, že své rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 4. 7. 2005 opravil pouze oznámením ze dne 26. 7. 2005 a nikoliv rozhodnutím a navíc uvedené oznámení je podepsáno neznámou osobou. V tomto oznámení nebyl ani poučen o možnosti odvolání proti němu. V důsledku uvedených vad považuje stěžovatel obě rozhodnutí služebních orgánů za neplatná. Namítal rovněž, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, stanovené v ustanovení § 107 odst. 2 služebního zákona, což v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Dále stěžovatel tvrdil, že není dán důvod propuštění podle ustanovení § 107 odst. 1 citovaného zákona, protože se vytýkaného porušení povinnosti stanovené zvláštním omezením v ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) citovaného zákona nedopustil. Konečně namítal, že byl v rozporu s ustanovením § 130 odst. 3 citovaného zákona vyloučen z možnosti navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy a neměl možnost se žádným způsobem vyjádřit k zahájení řízení o skončení služebního poměru. Obecným soudům vytýká, že se sice jeho námitkami v žalobě i v kasační stížnosti zabývají, avšak hodnotí je buď neúplně nebo nesprávně, čímž rovněž došlo k porušení jeho základních práv. Stěžovatel uvádí, že se obecné soudy sice zabývaly námitkami směřujícími proti tomu, že mu bylo vytýkáno porušení povinnosti vyplývající ze zvláštního omezení obsaženého v ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) služebního zákona; on však prý uvedenou povinnost neporušil, protože jeho činnost nebylo možno považovat za účast na živnostenském podnikání. Nejvyšší správní soud podle jeho názoru nesprávně posoudil jeho námitky vztahující se k určení, kdy se služební funkcionář dozvěděl o porušení povinnosti stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že se o ní služební funkcionář dozvěděl dříve než dne 10. 5. 2005, a proto lhůta k propuštění ze služebního poměru marně uplynula. Obecné soudy ve svých rozsudcích překročily rámec přezkumné činnosti a v rozporu se zákonem nahrazovaly vady správních rozhodnutí tím, že – podle jeho názoru – vyvinuly nemalou snahu vysvětlit uvedená data. Úkolem obecných soudů však bylo pouze přezkoumat rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a nikoliv nahrazovat vady přezkoumávaných rozhodnutí. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se postupu služebního funkcionáře, který si vyžádal materiály z trestního spisu. Poukazuje dále na námitku nedoručení rozhodnutí policejního prezidenta, kterou rovněž obecné soudy nesprávně posoudily. Namítá rovněž, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho výhrady týkající se formálních vad správních rozhodnutí. Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená rozhodnutí soudu i rozhodnutí služebních orgánů zrušena. II. Nejvyšší správní soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že její podstatou je obsáhlé opakování argumentů, které stěžovatel uvedl již v žalobě i v kasační stížnosti, a polemika s hodnocením důkazů a právními závěry obecných soudů. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení označených základních práv stěžovatele nedošlo, protože soudy podanou žalobu stanoveným postupem projednaly a ochranu stěžovateli neodmítly. Z tohoto, že se neztotožnily s argumentací stěžovatele, nelze dovozovat porušení jeho práv. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice. Ústavní soud nezasílal stejnopis ústavní stížnosti příslušným orgánům Policie ČR k vyjádření, neboť to se zřetelem k obsahu spisu a napadených rozhodnutí nepovažoval za potřebné. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Ca 14/2006 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta č. 742 ze dne 14. 10. 2005. Jeho žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 14/2006-58 ze dne 19. října 2006 zamítnuta. Městský soud v Praze v podstatě uvedl, že napadené rozhodnutí i předchozí rozhodnutí ředitele Policie Správy Severočeského kraje byla opatřena podpisy osob zastupujících osoby, kterým náleží pravomoc tato rozhodnutí vydat v souladu s vnitřní úpravou organizačního charakteru; uvedená delegace tedy nebyla protizákonná. Formální nedostatky, které stěžovatel vytýkal, ho nemohly podle názoru soudu zkrátit na jeho právech. Dále k námitce doručování soud uvedl, že doručeno bylo v souladu s ustanoveními zákoníku práce, a to právnímu zástupci, kterého si stěžovatel zvolil v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce 1965“). Zabýval se rovněž námitkou týkající se opravy původního rozhodnutí služebního funkcionáře a dospěl k závěru, že oprava koresponduje se skutečností a je v souladu s obsahem správního spisu. Posoudil také námitku týkající se překročení dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení § 107 odst. 2 služebního zákona a vyložil, proč ji nepovažoval za důvodnou. Podrobně se městský soud zabýval i námitkou týkající se základu skončení služebního poměru – porušení povinnosti stanovené v ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) služebního zákona a dospěl k závěru, že důvod použití tohoto ustanovení byl dán. Zkoumal i tvrzení, že stěžovatel neměl možnost se k řízení o skončení služebního poměru vyjádřit; poukázal na to, že stěžovatel (jeho právní zástupce) byl informován o tomto řízen