I.ÚS 1688/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1688/09 ze dne 29. 10. 2009 N 229/55 SbNU 155 Uplatnění požadavku spravedlnosti v restitučním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 29. října 2009 sp. zn. I. ÚS 1688/09 ve věci ústavní stížnosti V. R., J. R., J. R. a S. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 464/2009-155, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 č. j. 20 Co 112/2008-195 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007 č. j. 32 C 178/2007-165, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o vydání pozemků. Výrok Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 464/2009-155, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 č. j. 20 Co 112/2008-195 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007 č. j. 32 C 178/2007-65 se zrušují. Odůvodnění I. Stěžovatelé se domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, žaloba stěžovatelů (ohledně vydání pozemků parc. č. 1379/1 - zahrady a parc. č. 1379/2 - zastavěné plochy na LV č. 488 pro k. ú. Černovice) byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně zamítnuta. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl uvedený rozsudek Městského soudu v Brně potvrzen. Odvolací soud prohlásil, že otec stěžovatelů J. R. uplatnil dne 20. 3. 1991 u státního podniku Obchodní zařízení P. písemnou výzvu k vydání domu č. p. 601 (s dílnou) s pozemky parc. č. 899, parc. č. 1062/1 a parc. č. 1062/3 v katastrálním území Č. K jejich odnětí došlo podle § 5 vládního nařízení č.15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru v B. z 29. 3. 1961 č. j. FIN 8961/59/8860-72 E původním spoluvlastníkům J. a M. R. Po vydání zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, uzavřel otec stěžovatelů, jako oprávněná osoba, dohodu se státním podnikem Obchodní zařízení P., jako s povinnou osobou, ze dne 20. 6. 1991 o vydání domu č. p. 601 a pozemku parc. č. 1378 a parc. č. 1381 v katastrálním území Č.; v článku IV této dohody z 20. 6. 1991 bylo uvedeno, že pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území Č. "bude předmětem vydání po geometrickém zaměření skladu, postaveném na tomto pozemku, povinnou osobou". Za tento odňatý majetek (nemovitosti) bylo otci stěžovatelů vyplaceno odškodné 35 900 Kč a oprávněnému vznikla podle ustanovení § 7 zákona č. 403/1990 Sb. povinnost odvést stejnou částku na účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Odvolací soud uvedl, že od 1. 6. 1991 začal běh tříleté promlčecí doby, v rámci níž byl otec stěžovatelů oprávněn uplatnit právo na vydání pozemku; k uplatnění tohoto práva právními nástupci zemřelého otce stěžovatelů však došlo až 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby v průběhu tohoto řízení); toto uplatnění práva bylo tedy opožděné, a to po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaná pak dne 31. 10. 2007 při jednání u soudu uplatnila námitku promlčení. Podle názoru odvolacího soudu "Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům (§ 3 odst. 2 občanského zákoníku) jen v případě, kdy oprávněná osoba marné uplynutí promlčecí doby a neuplatnění svého práva včas nezavinila a uplatnění námitky promlčení osobou povinnou by bylo výrazem zneužití práva na úkor oprávněné osoby. O zneužití práva žalovanou nemůže jít, neboť jde o právo přiznané zákonem. J. R. měl po uzavření dohody ze dne 20. 6. 1991 dostatek času pro uplatnění práva k vydání zbývajícího pozemku soudně a věk oprávněné osoby pro neuplatnění tohoto práva v rámci 3leté promlčecí doby není dostatečnou omluvou. K promlčení nároku na vydání pozemků došlo ještě za života původního oprávněného J. R. a žalobci si této skutečnosti museli být vědomi.". Odvolací soud ještě dodal, že obsah dědického usnesení z 11. 8. 1999 sp. zn. 58 D 693/98 Městského soudu v Brně, jímž byla schválena dohoda mezi dědici po J. R. st., v jejímž rámci si dědicové ujednali, že nabývají dědictví po zemřelém každý rovným dílem, včetně nároku na vydání pozemků parc. č. 1378 a parc. č. 1379 v katastrálním území Č. podle zákona č. 403/1990 Sb., nemá na běh promlčecí doby vliv; stejný nárok byl promlčen již k datu úmrtí zemřelého zůstavitele. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost (§ 236 a násl. o. s. ř.). Uvedl, že dokazováním nedošlo k přesvědčivému závěru, že by již dohodou z 20. 6. 1991 (zejména jejím článkem IV) byla bez dalšího vyřešena otázka vydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. po geometrickém zaměření skladu, postaveného na tomto pozemku, nýbrž byla tu projevena shodná vůle učinit tento pozemek předmětem dalšího vydání po geometrickém zaměření a po oddělení (geometrickým plánem) zastavěné části pozemku, která se podle restitučních předpisů nevydává. Ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanou tu tedy došlo k tomu, co již bylo vyloženo v uveřejněné judikatuře soudů, např. v rozhodnutí pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to takto: "Nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta, ani jinak stanovena (§ 78 občanského zákoníku), začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl". Jestliže tedy za uvedených okolností nedošlo po nevydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. k další mimosoudní dohodě a u soudu byl nárok na jeho vydání uplatněn právními nástupci zemřelého původního vlastníka s odpovídajícími náležitostmi až v průběhu tohoto soudního řízení, pak závěr odvolacího soudu, že "k uplatnění práva tu došlo až k 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby) opožděně po uplynutí tříleté promlčecí doby", nelze pokládat za aplikaci a výklad ustanovení § 101 občanského zákoníku (v návaznosti na ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. o lhůtách pro uplatnění nároku na vydání věci) v rozporu s hmotným právem, které v takovém případě respektuje možnost vznesení námitky promlčení ze strany žalované. Výsledky zjišťování skutečného stavu věci v řízení před soudy obou stupňů nezpochybňují také právní závěr odvolacího soudu ohledně úvahy o případné aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, vyjádřené odvolacím soudem tak, že "o zneužití práva (přiznaného zákonem) tu může jít" (poznámka: zřejmě "nemůže" jít), "když oprávněná osoba po uzavření dohody z 20. 6. 1991 měla dostatek času na uplatnění práva k vydání pozemku soudně". II. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě namítají porušení svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví tím, že soudy ve všech třech stupních postupovaly s přílišným formalismem. Soudy nepřihlédly dostatečně ke všem okolnostem, na které stěžovatelé upozorňovali, a to zejména k tomu, že jejich otec byl v době, kdy se jednalo o vydání sporného pozemku, již ve velmi pokročilém věku 83 let; pokud v dohodě uzavřené s právním předchůdcem vedlejšího účastníka bylo stanoveno, že k vydání sporného pozemku dojde po zaměření geometrickým plánem a po oddělení parcely a právní předchůdce vedlejšího účastníka skutečně tyto kroky učinil, byl jejich otec v dobré víře, že k vydání pozemků došlo. Neměl důvod pochybovat o tom, že se stal vlastníkem všech pozemků, které byly zmiňovány v dohodě ze dne 20. 6. 1991. To platí zejména s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy bylo jednáno o vydání pozemků, měly "subjekty" velmi málo zkušeností s aplikací restitučních zákonů a ani právní praxe nebyla v této otázce jednotná; je třeba reflektovat i obecnou důvěřivost poškozených osob k nápravě křivd způsobených státem za předchozího režimu. Otec stěžovatelů se tedy v průběhu svého života vůbec nedozvěděl, že by neměl být vlastníkem sporného pozemku, a neměl tedy důvod domáhat se jeho vydání soudní cestou. Pokud by se soudy těmito okolnostmi zabývaly, pak by nemohly dospět k závěru, že vedlejší účastník vznesl kvalifikovanou námitku promlčení a že tato není v rozporu s dobrými mravy. Soudy tak nedostatečně reflektovaly mimořádnost případu a nepostupovaly tak, aby byl dán v mezích zákona průchod spravedlnosti. III. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí a udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Brně toliko deklaroval souhlas s upuštěním od ústního jednání a k ústavní stížnosti se nevyjádřil. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o základní sporné právní otázky mezi účastníky soudního řízení v uvedené právní věci, tj. o otázky promlčení nároků a případné aplikace ustanovení § 3 občanského zákoníku