I.ÚS 1701/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1701/07 ze dne 28. 1. 2010 N 16/56 SbNU 157 Úhrada a pořadí splátek dlužného pojistného na zdravotní pojištění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 28. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 1701/07 ve věci ústavní stížnosti A. J. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 6 Ads 16/2006-143, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny týkajícímu se stěžovatelovy povinnosti zaplatit dlužné pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny, rozhodčího orgánu, se sídlem v Praze, Orlická 4/2002, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti rozsudku ze dne 28. 3. 2007 č. j. 6 Ads 16/2006-143, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005 č. j. 12 Ca 8/2005-91; tímto rozsudkem městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu domáhající se zrušení rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 2. 6. 2004. II. 2. Ústavní soud zjistil ze spisu následující skutečnosti: 3. Ve dnech 14. 6. 2001 až 25. 6. 2001 byla u stěžovatele provedena kontrola placení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za období leden 1993 až duben 2001. V rámci kontroly bylo mj. zjištěno, že stěžovatel nehradil pojistné od října do prosince 1994 a od listopadu 1995 do prosince 1997. V důsledku toho vznikl nedoplatek ve výši 94 570 Kč. 4. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, okresní pojišťovna Uherské Hradiště, (dále jen "VZP OP") platebním výměrem ze dne 3. 8. 2001 č. 4140100478 na základě výsledků kontroly uložila stěžovateli povinnost zaplatit dlužné pojistné na všeobecném zdravotním pojištění ve výši 94 570 Kč. Dle odůvodnění "firma" stěžovatele nehradila pojistné za své zaměstnance od listopadu 1995 do ledna 1998 a dále prováděla odvody pojistného v jiné výši, než zněl předpis. 5. Odvolání stěžovatele rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny rozhodnutím ze dne 2. 6. 2004 (sic!) č. j. 10117/01/Sa zamítl a napadený platební výměr potvrdil. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí VZP OP "provedla" ke dni 15. 5. 1996 promlčení penále ve výši 20 837 Kč. Promlčení dlužného pojistného "nebylo možno provést", neboť již "bylo uhrazeno úhradami" ze dne 26. 2. 1998 ve výši 5 615 Kč a ze dne 13. 3. 1998 ve výši 54 224 Kč. 6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005 č. j. 12 Ca 8/2005-91 žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že zahájení kontroly dne 15. 5. 2001 je úkonem ke zjištění penále nebo k jeho vyměření, od něhož plyne nová promlčecí lhůta ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 5 let ode dne jeho splatnosti; proto i doplatek ve výši 54 224 Kč z roku 1998 bylo možno použít na úhradu nedoplatků zpětně za období pěti předcházejících let. Tato lhůta se počítá podle soudu od data poskytnutí platby a s datem provedení kontroly nesouvisí. Soud nesouhlasil se závěrem o porušení oznamovací povinnosti podle § 15 odst. 3 citovaného zákona, neboť stěžovatel neuvedl, na co svou platbu posílá; VZP ji proto správně použila v pořadí vyplývajícím z § 15 odst. 2 citovaného zákona, a pokud neoznámila stěžovateli, jak s touto platbou naložila, nedopustila se porušení tohoto ustanovení, protože ji nepoužila jinak, než jak plátce pojistného určil. Stran námitky promlčení dospěl městský soud k závěru, že vedlejší účastník uznal stěžovatelovu námitku promlčení běžného pojistného za 5 let ode dne splatnosti. Protože úkon vymáhání pojistného byl učiněn oznámením o zahájení kontroly ke dni 15. 5. 2001, uznal i promlčení nároku na penále k datu 15. 5. 1996. 7. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. 6 Ads 16/2006-143 kasační stížnost stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že vedlejší účastnice nesprávně odlišuje stěžovatele jako zaměstnavatele a jako osobu samostatně výdělečně činnou. Ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyplývají různé podmínky pro výpočet a placení pojistného mezi jednotlivými plátci. Pokud VZP OP stěžovateli jako plátci pojistného - osobě samostatně výdělečně činné vrátila přeplatek pojistného, neznamená to, že neměl žádný přeplatek jako plátce pojistného - zaměstnavatel. K námitkám vztahujícím se k § 15 zákona č. 592/1992 Sb. Nejvyšší správní soud uvedl, že § 15 odst. 1 tohoto zákona stanoví jednoznačnou povinnost plátce uhradit "o vlastní újmě" a bez jakýchkoliv úkonů ze strany pojišťovny dlužné pojistné. Odkaz na to, že VZP OP nevedla průkaznou evidenci případných nedoplatků a uskutečněných plateb pojistného je lichý, neboť ze zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění taková povinnost pro pojišťovnu z ničeho nevyplývá - takovou povinností je stižen naopak ve smyslu ustanovení § 25 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění stěžovatel. Dále § 15 odst. 2 téhož zákona přesně stanoví, v jakém pořadí má plátce pojistného splatné závazky platit a na jaké účty; pokud v rozhodném období stěžovatel poukazoval platby na účet pojistného, uhrazoval jimi vždy nejstarší nedoplatky pojistného (byť měl v souladu se zákonem stanoveným pořadím pohledávek uhrazovat pohledávky přednostní, tj. případné pokuty, penále či přirážky k pojistnému). Ničeho jiného totiž stěžovatel ani učinit nemohl, neboť jasné znění ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění jiný postup vylučuje. VZP OP neporušila ani § 15 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; VZP OP totiž neměla stěžovatele o čem informovat. Platbu pojistného "nepoužila na žádný jiný účel, než pro který byla poukázáním na účet pojistného poukázána", a to na zapravení nejstarší pohledávky pojistného v souladu s § 15 odst. 2 písm. d) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud připustil, že tím sice byla naplněna hypotéza § 15 odst. 3 téhož zákona "v tom smyslu, že stěžovatel, pokud poukazoval své platby výlučně na účet pojistného, neplnil svou povinnost dodržet pořadí splatných pohledávek podle § 15 odst. 2 zákona o pojistném, nicméně pojišťovna je v takovém případě k postupu podle ustanovení § 15 odst. 3 (použití platby podle pořadí pohledávek) zákona o pojistném oprávněna, nikoliv povinna". Konečně Nejvyšší správní soud vyslovil mínění, že je třeba rozlišovat mezi stavem, který nastal v čase ex lege při splnění normou předpokládané hypotézy (konkrétně uhrazení nejstaršího nedoplatku pojistného zaplacením částky na účet pojistného), a konstatováním tohoto stavu (resp. rekapitulací, jak tento stav v čase nastával) pomocí nástrojů kontroly placení pojistného ve smyslu ustanovení § 22 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Z těchto důvodů kasační stížnost zamítl. III. 8. V ústavní stížnosti a v jejích doplněních stěžovatel namítal, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že vydal rozhodnutí, jež je v extrémním rozporu s publikovaným rozhodnutím, které řešilo obdobnou věc, avšak se zcela opačným výsledkem. Stěžovatel se řídil rozhodnutím publikovaným pod č. 356/2004 Sb. NSS ("veden publikovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu podal proto správní žalobu"), v němž byla řešena obdobná věc, avšak obdržel rozhodnutí, které je s ním zcela v rozporu. Pokud chtěl Nejvyšší správní soud rozhodnout jinak, měl věc postoupit rozšířenému senátu, což však neučinil; tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý a předvídatelný proces. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel i v tom, že soudy se vůbec nevyjádřily k argumentům judikaturou evropských i českých soudů, jež uváděl v žalobě i kasační stížnosti; odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277). 9. Dále stěžovatel namítal, že na platby pojistného je nutno hledět jako na daňovou povinnost (viz i rozhodnutí NSS sp. zn. 6 Ads 18/2005), a proto vedlejší účastník měl doložit, že nebyl nečinný po dobu dluhu, což nedokázal; neprokázal ani, že jednou ročně oznamoval dlužné částky stěžovateli. Svou nečinnost a neprůkaznost své evidence chce hojit na úkor stěžovatele. Povinnost vést evidenci ukládá vedlejšímu účastníkovi zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud stěžovateli nevysvětlili, jak mohl použít vedlejší účastník platby na nejstarší splatný dluh, když správnou výši pojistného bez kontroly neznal. Rovněž je rozpor v argumentaci krajského