I.ÚS 1702/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1702/08 ze dne 6. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. K., zast. Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6.2.2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.4.2004, č.j. 15 C 54/98, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), jimiž jí byla uložena povinnost vyklidit konkrétní byt a tento byl vyklizený předat K. K., a to do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Ústavní stížnost podala poté, kdy bylo její dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto. V návrhu uvedla, že ve sporu o vyklizení bytu se soudy zabývaly otázkou charakteru předmětného bytu, neboť tento byt byl směněn s původně bytem vojenským. K. K. byl v té době již ze zdravotních důvodů z Armády ČR propuštěn, nikdy se do směňovaného bytu nenastěhoval, v té době již žil se svojí nynější manželkou v jejím domě a očekávali narození dítěte, od rodiny odešel a tvrdil, že se bytu vzdal ve prospěch stěžovatelky. Přitom soudy dospěly k závěru, že se jednalo o byt vojenský, tedy K. K., ač v bytě nikdy nebydlel, se stal jeho nájemcem, tento jeho nájemní vztah nadále trvá a ona je povinna se z bytu vystěhovat. Stěžovatelka se s tímto posouzením neztotožňuje, od počátku s ní bylo jednáno jen s ní jako s nájemcem předmětného bytu, nikdy jí nebylo oznámeno, že byt užívá bez právního důvodu, K. K. se začal o byt zajímat až v souvislosti se zjištěním, že byty v domě jsou určeny za zvýhodněné ceny k prodeji jejich nájemcům. Za hluboký zásah do ústavně zaručených práv považuje, že soudy po 18 letech dospěly k závěru, že byt užívá jen odvozeně jako bývalá manželka nájemce a že je zavázána byt vyklidit. Dále brojí proti tomu, že vyklizení má být vázáno jen na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i mimo obec, než je byt vyklizovaný, protože se údajně sama připravila o jinou možnost uspokojit svou bytovou potřebu, což se opírá o zcela nepodložený závěr, že v době, kdy měla možnost získat ze zaměstnání družstevní stabilizační byt, tento byt po dohodě se zaměstnavatelem přenechala dceři (dceři společné s K. K.). V této souvislosti soudy, dle jejího názoru, zcela ignorovali ustanovení § 3 obč. zákoníku, neboť chování K. K. zcela zasahuje do jejích práv a oprávněný zájmů a je zcela rozporné s dobrými mravy. Ústavní stížnost odůvodňuje tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to na nedotknutelnost osoby a soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť se domnívá, že v této rovině lze posuzovat nájemní právo či právo na bydlení analogicky právu vlastnickému, čl. 12 odst. 3 Listiny a zejména čl. 32 Listiny týkající se ochrany rodiny, kdy soudy nijak nezohlednily skutečnosti týkající se obývání bytu stěžovatelkou a dětmi, taktéž přenechání družstevního bytu dceři, taktéž právo na soudní ochranu dle čl. 36 a čl. 37 Listiny a čl. 96 Ústavy. Namítá, že nebyla zohledněna její sociální situace (výchova dvou dětí za nicotného přispění K. K., invalidita), ani péče o byt. Z těchto důvodů navrhla, aby napadená usnesení Ústavní soud zrušil. Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 7 Listiny: 1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. 2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Čl. 11 odst. 3 Listiny: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Čl. 12 odst. 3 Listiny: 3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Čl. 32 Listiny: 1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. 2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. 3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. 4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. 5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. 6) Podrobnosti stanoví zákon. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 37 Listiny: 1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. 2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. 3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. 4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Čl. 96 Ústavy: 1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. 2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. II. Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že již v roce 1998 se K. K. domáhal (původně vůči 4 žalovaným) vyklizení předmětného bytu, a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Tvrdil, že mu byt byl přidělen v roce 1986, a protože jeho manželství bylo rozvedeno, přestali být žalovaní příslušníky jeho domácnosti a odpadl právní důvod proto, aby byt užívali. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, namítali neujasněný charakter bytu, jako bytu služebního. Okresní soud po provedení obsáhlého dokazování (jakož i poté, kdy jeho první vyhovující rozsudek byl krajským soudem zrušen) dospěl k závěru, že předmětný byt byl služebním bytem (byť tento charakter již pozbyl), že účastníci řízení v něm nikdy nevedli společnou domácnost, nevzniklo k němu ani právo společného nájmu, nedošlo ani k přechodu nájmu na žalované. Z těchto důvodů okresní soud konstatoval, že stěžovatelka je povinna byt vyklidit, neboť ho užívá bez právního důvodu, a žalobě napadeným rozsudkem vyhověl. Ohledně bytové náhrady uvedl, že stěžovatelce nesvědčí žádný důvod k jejímu poskytnutí, avšak s přihlédnutím k dobrým mravům ji bytovou náhradu přiznal. Šlo však o náhradu nižšího stupně, neboť zjistil, že se stěžovatelka dobrovolně vzdala možnosti uspokojit svoji bytovou potřeby převodem družstevního stabilizačního bytu na dceru (která disponuje dalším bytem) a že stěžovatelka je spoluvlastnictví rodinného domku. Výrok o povinnosti byt vyklidit a související náhradový výrok napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém polemizovala se závěry soudu I. stupně. Krajský soud odvolací námitky přezkoumal a zkonstatoval, že neobstojí. S okresním soudem se neztotožnil pouze v právním důvodu poskytnutí bytové náhrady, kterému vytkl, že pominul aplikaci ustanovení § 713 odst. 1 obč. zákoníku, což ovšem nezpůsobilo věcnou nesprávnost rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 27.3.2008, č.j. 26 Cdo 2192/2006-333, jako nepřípustné odmítl (přitom se podrobně zabýval hodnocením jednotlivých dovolacích námitek ve vztahu k jejich případnému posouzení jako otázek zásadního právního významu - viz str. 6 a 7 usnesení). III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a jejími přílohami Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přito