I.ÚS 1713/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1713/13 ze dne 23. 2. 2015 N 40/76 SbNU 537 Procesní rámec uplatnění nároku na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 1713/13 ve věci ústavní stížnosti Mileny Preislerové, právně zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Pellicova 8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala odškodnění za nemovitý majetek zanechaný rodiči svého manžela na území Zakarpatské Ukrajiny, a jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci Ministerstvu vnitra České republiky. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 363/2013-203, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Ústavní soud obdržel dne 28. 5. 2013 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 a násl., čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce - manžela) podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "občanský soudní řád"), kterou se domáhá projednání soukromoprávní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení a která se týká přiznání odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka je snachou osob, které zanechaly nemovitosti na Zakarpatské Ukrajině, a do řízení vstoupila na základě úmrtí manžela (syna těchto osob) v průběhu řízení před soudem prvního stupně. 3. K věcnému přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 193/2006. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu bylo zjištěno následující: 4. Manželé Ing. Josef Preisler st. a Irena Preislerová přihlásili dne 10. 3. 1947 přihláškou k soupisu majetku zanechaného na Zakarpatské Ukrajině (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině) u Ministerstva vnitra své nemovitosti. Neformálním dopisem ze dne 14. 2. 1962 jim Ministerstvo financí - Ústřední likvidátor peněžních ústavů a podniků - sdělilo, že náhradu není možné poskytnout, neboť přihlášená nemovitost nemá povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, ale že jde o velký výdělečný majetek. 5. O žádosti Ing. Josefa Preislera ml. (syna manželů Preislerových) ze dne 12. 5. 2005 rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 27. 3. 2006 č. j. 22/30091/2006-224 tak, že se náhrada nepřiznává, a to z toho důvodu, že přihlášený dům pro svou velikost nesplňoval podmínky pro přiznání náhrady stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, která v § 3 stanoví, že náhrada se poskytuje za nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, a to za 1. rodinný domek, za 2. hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině, avšak jen těm, kteří nyní hospodaří jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, za 3. pozemek zastavěný rodinným domkem nejvýše však za výměru 800 m2 a za pozemek zastavěný hospodářskými budovami a za 4. budovy sloužící k provozu malé živnosti. Přihlášeným nemovitým majetkem byl obytný dům o 5 pokojích, 2 kancelářích, pokoje pro služku a kuchyně s příslušenstvím a jeho zastavěná plocha činila 204 m2. K domu příslušela zděná garáž se zastavěnou plochou 18 m2. Celkový obestavěný prostor činil 1 609,2 m3. Podlahová plocha obytných místností měla 165 m2. Přihlášen byl i nezastavěný pozemek - zahrada a dvůr o výměře 578 m2. Přihlášený dům nesplňoval podmínky stanovené vyhláškou č. 159/1959 Ú. l. Podle vyhlášky Ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o hospodaření s byty, byl totiž za rodinný domek považován obytný dům, který obsahoval nejvýše pět obytných místností, nečítaje v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností nepřesahoval úhrn podlahové plochy obytných místností 120 m2. Při zjišťování úhrnu podlahové plochy obytných místností se počítá i s obytnými místnostmi, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení. Podlahová plocha obytných místností u přihlášeného domu činila 165 m2. Dále bylo rozhodnuto, že náhrada za přihlášené movité věci a peněžní pohledávky se neposkytuje. 6. Ministr financí podaný rozklad rozhodnutím ze dne 1. 8. 2006 č. j. 22/46191/2006-224 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 7. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2006 č. j. 10 Ca 255/2006-33 žalobu předchůdce stěžovatelky podle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, odmítl, neboť se jedná o právní věc, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení; podle § 68 písm. b) soudního řádu správního je ve správním soudnictví žaloba v případech, kdy jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu nepřípustná. Podle názoru soudu ministr financí nerozhodoval o veřejném subjektivním právu žalobce, ale o jeho právu soukromém, neboť fakticky jde o právo žalobce na odškodnění za zásah do vlastnických práv rodičů žalobce, čili o náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k majetku. Podle Městského soudu v Praze se uplatní postup podle části páté občanského soudního řádu, v němž již nebude napadené rozhodnutí pouze přezkoumáváno, ale soud rozhodne přímo o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, tj. o právu žalobce vůči státu na náhradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k nemovitému majetku. Žalobce proto musí podat nový návrh ve smyslu § 244 a násl. občanského soudního řádu. 8. Žalobou ze dne 3. 11. 2006, došlou místně příslušnému soudu, Obvodnímu soudu pro Prahu 1, dne 3. 1. 2007, se žalobce (manžel stěžovatelky) domáhal přiznání odškodnění jako náhrady za majetek zanechaný rodiči na Zakarpatské Ukrajině. 9. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 bylo podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastaveno s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, umožňuje uplatnit nárok u Ministerstva vnitra a současně vychází z kontinuity trvání nároků již přihláškou uplatněných. Žalobkyní (stěžovatelkou) tvrzené skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení nároku podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým byla založena příslušnost Ministerstva vnitra jako správního orgánu pro vydání rozhodnutí ve věci poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. Pravomoc soudu tedy proto není dána, nárok projedná Ministerstvo vnitra, čímž není dotčena pravomoc soudu věc projednat a rozhodnout v řízení podle části páté občanského soudn