Ústavní soud I.ÚS 1736/24

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva.

Stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze ("městský soud") žalobu proti jinému zásahu, jež byla usnesením městského soudu č. j. 15 A 68/2021-104 ze dne 17. října 2023 odmítnuta.

Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi argumenty předloženými v kasační stížnosti a že zavázal městský soud právním názorem, který ve svém důsledku znamená porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

Ústavní stížnost je ale nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Řízení o ústavní stížnosti je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. září 2016 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů či jiných orgánů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004 (N 34/32 SbNU 321)].

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1907/23 zde dne 17. října 2023).

Stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu proto nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelčina ústavní stížnost je proto nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci, podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, nenabídla.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.