I.ÚS 1754/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1754/13 ze dne 6. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. O. a J. O., zastoupených JUDr. Kateřinou Krejčiříkovou, advokátkou, AK se sídlem Cihlářská 1021/15, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 964/2011-27, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010 č. j. 7 To 413/2010-289, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2010 č. j. 1 T 83/2008-251, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v jejich trestní věci. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 1 T 83/2008, vyplynulo, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov uznáni vinnými ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle ustanovení § 249a odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (zákon č. 140/1961 Sb.), kterého se podle skutkové věty měli dopustit tím, že (shrnutě vyjádřeno) po dobu více než tři roky užívali rodinný dům v B., přestože dům i s pozemky v rozsudku blíže specifikovanými přešel ke dni 2. 12. 2004 na základě dražby do vlastnictví Petra Krajčoviče. Stěžovatelům byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let, podle ustanovení § 59 odst. 2 tr. zákona jim byla uložena povinnost podmiňující osvědčení se ve zkušební době spočívající ve vyklizení předmětných nemovitostí v soudem stanovené lhůtě a podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Petru Krajčovičovi škodu ve výši 487 044 Kč. Okresní soud Brno-venkov po provedeném dokazování nepřisvědčil obhajobě stěžovatelů, že mají právo užívat předmětný dům z titulu nájemní smlouvy, kterou jako tehdejší vlastníci nemovitostí a pronajímatelé uzavřeli v roce 1994 se svojí dcerou Janou jako nájemkyní za symbolickou jednu korunu. Okolnosti a důvod uzavření nájemní smlouvy vzbudily v soudu podezření, že mohla být uzavřena účelově, nicméně i při její existenci soud neshledal žádný právní titul, který by stěžovatele opravňoval k obývání předmětné nemovitosti. Okresní soud podrobně vyložil, proč nelze mít za to, že stěžovatelé jsou u dcery (která žije již několik let v cizině) dočasně na návštěvě nebo že s ní žijí ve společné domácnosti, konstatoval neexistenci platné podnájemní smlouvy a vyloučil i přechod nájmu bytu. Odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodné, neboť se se soudem prvního stupně shodl v závěru, že stěžovatelům nesvědčí odvozené užívací právo k nemovitostem a že jejich úmysl spáchat trestný čin byl provedenými důkazy nepochybně prokázán. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V ústavní stížnosti stěžovatelé vytkli soudům všech tří stupňů vadný náhled na jejich právo bydlení odvozené od nájemní smlouvy, která nebyla v žádném řízení prohlášena za neplatnou, a připomněli, že poškozený dražil nemovitosti s vědomím, že jejich užívání je omezeno existencí nájemní smlouvy a že k nemovitostem není zajištěn přístup. Přestože stěžovatelé zpochybnili, že poškozený jako pronajímatel a vlastník nemovitosti není oprávněn žádat jejich vystěhování, vyslovili přesvědčení, že na jejich jednání mělo být primárně nahlíženo jako na občanskoprávní spor s tím, že trestněprávní represe má nastoupit až tehdy, kdy jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané nebo neúčinné. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé argumentovali porušením svých procesních práv. Kritizovali Okresní soud Brno-venkov, že objasňoval všechny okolnosti svědčící v jejich neprospěch, zatímco okolnosti svědčící v jejich prospěch nevzal v úvahu. Krajskému soudu v Brně vytkli, že nevyhověl jejich žádosti o ustanovení obhájce a že odvolání proti odsuzujícímu rozsudku projednal v jejich nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvili a svoji omluvu doložili lékařskými zprávami. Dle mínění stěžovatelů mohly Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně dospět ke zkreslenému náhledu na věc také z toho důvodu, že se stěžovatelé z důvodu vážného zdravotního stavu nemohli účastnit všech nařízených jednání a veřejných zasedání a vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytkli, že se při svém rozhodování omezil na posouzení naplnění uvedených dovolacích důvodů a nezkoumal, zda v trestní věci nedošlo postupem soudů nižších stupňů k namítanému porušení základních práv a svobod. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé požádali o přiznání náhrady nákladů řízení spočívající v odměně právního zástupce, které vyčíslili částkou 12 342 Kč vč. DPH. Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov vyplynulo, že stěžovatelé byli (částečně) účastni amnestie, kdy jim byl ve smyslu čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 prominut zbytek trestu odnětí svobody (usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 2. 2013 založená na č. l. 409-410). Ústavní soud vycházel z předpokladu, že stěžovatelé na projednání ústavní stížnosti trvají, neboť si je vědom skutečnosti, že amnestijní rozhodnutí nedopadá na akcesorické výroky. Amnestijní rozhodnutí nelze vykládat v neprospěch stěžovatelů, a proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů způsobem, jakým by je přezkoumával za situace, kdy by stěžovatelé amnestie (vůbec) účastni nebyli. K ústavněprávní argumentaci stěžovatelů principem "ultima ratio" Ústavní soud uvádí, že ve své rozhodovací praxi považuje za nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (nález sp. zn. I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010, N 95/57 SbNU 247, nález sp. zn. II. ÚS 1098/10 ze dne 4. 8. 2010, N 155/58 SbNU 321, nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001, N169/24 SbNU 255 a další). V projednávané věci však Ústavní soud nemohl přisvědčit nesouhlasu stěžovatelů s trestněprávní kvalifikací jejich jednání, neboť z napadených rozhodnutí bylo zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat závěr, že jednání stěžovatelů naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatelů. Přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatelů byly založeny na dostatečně provedeném dokazování a adekvátním hodnocení provedených důkazů. Lze též poznamenat, že v době rozhodování v trestní věci stěžovatelů měl Okresní soud Brno-venkov k dispozici pravomocná rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení neplatnosti provedené dražby, a rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě Petra Krajčovice a rozhodnuto (byť nepravomocně) o povinnosti žalovaných stěžovatelů a jejich dcery předmětné nemovitosti v B. vyklidit (v době rozhodování Ústavního soudu bylo řízení o vyklizení nemovitosti již pravomocně ukončeno). Za této situace tak nebyl dán důvod k ústavněprávnímu zpochybnění závěru, že stěžovatelé jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Výsledek řízení před obecnými soudy tudíž nekoliduje ani se stěžovateli namítaným pojetím trestní represe jako "ultima ratio", resp. subsidiárního prostředku ochrany práva. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud úvodem připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle které se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Obdobně čl. 6 Úmluvy (v jeho trestní větvi) zaručuje každému