Ústavní soud I.ÚS 1757/25

Okresní soud v Chrudimi rozhodl o zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatelky k její dceři (napadený rozsudek okresního soudu č. j. 0 P 133/2020-223). V jiném rozsudku rozhodl o zbavení odpovědnosti k jejímu synovi (napadený rozsudek okresního soudu č. j. 0 P 108/2020-445). Proti druhému rozsudku se stěžovatelka odvolala a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích její odvolání zamítl (napadený rozsudek krajského soudu č. j. 27 Co 65/2023-479). Všechny tři zmíněné rozsudky napadla stěžovatelka ústavní stížností.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem soudů byla porušena její práva zaručená v čl. 10. 32 a 37 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost není přípustná.

Předtím než může Ústavní soud věcně přezkoumat ústavní stížnost, musí zjistit, jestli jsou splněny podmínky jejího projednání podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelka tyto prostředky nevyčerpala. Proti rozsudku okresního soudu č. j. 0 P 133/2020-223 se neodvolala. Proti rozsudku okresního soudu č. j. 0 P 108/2020 se sice odvolala, ale proti následnému rozsudku krajského soudu č. j. 27 Co 65/2023-479 nepodala dovolání. A to přesto, že byla krajským soudem řádně poučena, že dovolání podat může (v souladu s § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon nabízí k ochraně jejích práv. V takové situaci nemůže Ústavní soud ústavní stížnost věcně projednat, protože není přípustná.

Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.

Na okraj lze ještě uvést, že i pokud by byla ústavní stížnost přípustná, byla by zjevně opožděná. Všechny napadené rozsudky byly stěžovatelce doručeny v roce 2023 nebo dříve. Ústavní stížnost byla tedy podána dlouho po uplynutí dvouměsíční lhůty (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Advokátka stěžovatelky ji o této skutečnosti poučila. Stěžovatelka přesto trvala na podání ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.