I.ÚS 1764/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1764/16 ze dne 3. 11. 2016 N 207/83 SbNU 289 Zohlednění faktického rozsahu péče rodiče o dítě, dočasně svěřené do pěstounské péče, při stanovování výše výživného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16 ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124 o výživném pro nezletilé dítě, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení a Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Příbrami - kontaktního pracoviště Beroun jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124 bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jeho základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124 se proto ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. V listopadu 2008 se stěžovateli narodila dcera. V březnu 2012 soud schválil dohodu stěžovatele a matky nezletilé o svěření nezletilé do péče její matky. O tři roky později, v březnu 2015, matka nezletilé zemřela a soud předběžným opatřením a následně i rozsudkem svěřil nezletilou do pěstounské péče jejího zletilého polorodého bratra. K tomuto opatření soud přistoupil zejména vzhledem k tomu, že se nezletilá se stěžovatelem před smrtí matky vídala jen v malém rozsahu a jeho rodinu neznala. Postupně však došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a v místě jeho trvalého bydliště docházela do školy. K návrhu stěžovatele ze dne 31. 8. 2015 proto soud rozsudkem, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2015, nezletilou svěřil do jeho péče. 2. Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb ve výši 5 550 Kč měsíčně, který byl vedlejším účastníkem vyplácen k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se proto vedlejší účastník u soudu domáhal stanovení výživného stěžovateli. Stěžovatel měl za to, že výživné na něm nelze vzhledem k rozsahu jeho osobní péče o nezletilou, k míře, v jaké se finančně podílel na zajišťování jejích potřeb, a k jeho majetkovým poměrům spravedlivě požadovat. 3. O návrhu vedlejšího účastníka rozhodl Okresní soud v Berouně (dále též jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124 tak, že určil, že stěžovatel byl ode dne, kdy byla nezletilá svěřena do pěstounské péče svého bratra, povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám úřadu práce příslušného k výplatě příspěvku na úhradu potřeb nezletilé. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud konstatoval, že vedlejšímu účastníku vzniklo právo, aby mu stěžovatel hradil výživné, přímo ze zákona, námitky stěžovatele (stran širokého rozsahu osobní péče o nezletilou a hrazení jejích potřeb) proto považoval za irelevantní. Při stanovení výše výživného soud přesto zohlednil, že stěžovatel skutečně o nezletilou od jara 2015 v čím dál větší míře osobně pečoval a poskytoval jí nadstandardní finanční plnění. Částku 1 500 Kč měsíčně, vyměřenou "na samé spodní hranici v úvahu přicházejících kritérií", označil za odpovídající na straně jedné potřebám nezletilé, které stěžovatel navíc osobní péčí a dalším plněním dostatečně saturoval, a na straně druhé výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele. Tomu pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť postup vedlejšího účastníka při uplatnění jeho nároku označil za zcela lege artis. 4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. To bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 fakticky zamítnuto, když krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že navýšil dlužnou částku na výživném do okamžiku pravomocného svěření nezletilé do péče stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí označil rozhodnutí soudu prvního stupně za dostatečně odůvodněné, a tudíž přezkoumatelné. Dále konstatoval, že okresní soud správně a dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce. Krajský soud zejména zdůraznil, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku na úhradu potřeb přešlo právo nezletilé na výživné proti otci na stát; od toho okamžiku byl tedy z titulu výživného oprávněným stát a ve vztahu k uplatněnému nároku jsou relevantní pouze platby, které stát (úřad práce) obdržel. Byť se tedy otec alespoň zčásti na úhradě potřeb nezletilé podílel (a to jak finančně, tak osobní péčí), neuspokojoval tím nárok státu vyplývající z ustanovení § 961 odst. 2 občanského zákoníku. Z hlediska tohoto ustanovení je dle krajského soudu pro posouzení oprávněnosti nároku úřadu práce relevantní pouze to, že vyživovací povinnost rodičů k nezletilému dítěti stále trvá a že dítěti náleží příspěvek na úhradu potřeb podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Otcem namítané plnění tedy nebylo možné zohlednit při rozhodování o návrhu úřadu práce na stanovení výživného. Nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce o rozporu s dobrými mravy, s tím, že v daném případě přešlo právo dítěte na výživné na stát, zatímco v případě, kdy je dítě v péči jednoho z rodičů a je rozhodováno o vyživovací povinnosti druhého rodiče, je výživné nárokem dítěte. V takovém případě je pak zohledňováno, jak výživným povinný rodič svoji vyživovací povinnost k dítěti plnil, tj. zda se na uspokojování potřeb dítěte podílel finančně, příp. zda formou osobní péče svoji povinnost zcela nebo zčásti splnil. V posuzovaném případě však otec osobní péčí, příp. finanční úhradou ve prospěch nezletilé nárok státu neuspokojoval. Dle krajského soudu proto nelze považovat za rozporné s dobrými mravy, je-li státu přiznáno požadované plnění, které mu ze zákona přísluší. 5. Stěžovatel napadl rozsudky okresního i krajského soudu ústavní stížností. II. Argumentace stran 6. Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále má za to, že napadená rozhodnutí porušují i čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1. byl rozhodnutím soudů zavázán ke dvojímu plnění, neboť o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilé k rukám vedlejšího účastníka soudy rozhodly navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí přinejmenším od června 2015, kdy o nezletilou začal fakticky pečovat, a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb; 2. rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečně odůvodněna. 7. K prvnímu bodu své argumentace stěžovatel zejména uvádí, že o nezletilou osobně pečoval v březnu 3 dny, v dubnu 8 dní a v květnu 12 dní, od června o ni pečoval téměř neustále (v červnu 21 dní, v červenci 19 dní, v srpnu 25 dní), s výjimkou dnů, kdy navštěvovala své polorodé sourozence svěřené jejímu bratrovi, a od září u něj nezletilá již trvale žila. I mimo dny, kdy o nezletilou osobně pečoval, stěžovatel finančně přispíval na úhradu jejích potřeb - zejména nezletilé zařídil samostatný dětský pokoj, uhradil náklady na školku v přírodě, kurz plavání se školkou, stravu ve školce či školní pomůcky. Na tyto výdaje stěžovateli bratr nezletilé (pěstoun), který ji měl v té době v péči, nijak nepřispíval. Vedlejší účastník nekontroloval plnění povinností ze strany bratra nezletilé (pěstouna) a nepožadoval na něm vrácení části vyplaceného příspěvku na úhradu potřeb nezletilé, kterou pěstoun za tímto účelem nevyužil. Místo toho formulářovou žalobou vymáhal náhradu části vyplacených prostředků po stěžovateli, a to aniž by jej předem kontaktoval za účelem smírného řešení, a předešel tím zbytečným soudním nákladům. Vedlejší účastník tak navíc postupoval za situace, kdy nezletilá byla de facto svěřena nikoliv do péče pěstounské, ale do péče jiné osoby dle § 953 občanského zákoníku. 8. K druhému bodu argumentace pak stěžovatel uvádí, že rozhodnutí okre