I.ÚS 1788/14

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou napadeným rozsudkem nařídil stěžovateli zaplatit částku 7.499,- Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatel v období od října 2007 do září 2010 neplatil zálohy na dodávky pitné vody a vyúčtování vodného a stočného. Stěžovatel argumentoval tím, že v předmětném období v bytě nebydlel, neboť užívání domu mu žalobce znemožnil, a vodu nespotřebovával. Okresní soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť stěžovatel je povinen platit zálohy a vyúčtování z titulu nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 5. 1994. V bytě se nenacházel vodoměr a žalobce tak byl oprávněn provést výpočet záloh a vyúčtování na základě platných ceníků vodárenské společnosti a počtu přihlášených osob v předmětném bytě k trvalému pobytu. Druhým výrokem okresní soud zamítl návrh na placení smluvených úroků z prodlení. Třetím výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení, které mají být taktéž uhrazeny stěžovatelem.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, neboť s ohledem na výši částky není přípustné podat odvolání ani dovolání. Porušení práva na spravedlivý proces shledává v postupu a hodnocení merita věci okresním soudem. Nalézací soud podle stěžovatele nerespektoval pravomocný rozsudek, vydaný týmž soudem dne 22. 10. 2010, č. j. 9 C 52/2010-133 o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a neaplikoval důkazy, které byly i pro toto řízení použitelné, neboť nezohlednil skutečnost, že v bytě v rozhodné době nebydlel. Vzhledem k nemožnosti instančního přezkumu se měl okresní soud zabývat sporem se vší pečlivostí. Okresní soud ale takto nepostupoval a opíral se o nepravdivé údaje týkající se počtu přihlášených osob k trvalému pobytu v předmětném bytě. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecného soudu, který si neověřil tvrzenou spotřebu vody. Rozsudek podle stěžovatele taktéž vykazuje vady, které zakládají nepřezkoumatelnost správnosti výpočtu nákladů řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

Jako klíčovou námitku své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel procesní pochybení okresního soudu, který nerespektoval pravomocný rozsudek v obdobné věci a nevzal v potaz skutečnosti vyplývající z řízení o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Ústavní soud konstatuje, že samotná skutečnost nízké předmětné částky, o kterou se ve sporu jedná, v žádném případě nemá za důsledek kladení nižších nároků na postup a rozhodování obecných soudů [nález sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583) či nález sp. zn. III. ÚS 137/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 64/52 SbNU 629)]. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout v případě, že by se odůvodnění obecných soudů příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či by jinak extrémně vybočovalo z obecných principů spravedlnosti [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) či nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. To se ale v projednávaném případě nestalo.

Ve stěžovatelem předestřeném rozsudku č. j. 9 C 52/2010-133 byl okresní soud povinen zabývat se faktickým obýváním nemovitosti, neboť tato skutečnost je pro možné podání výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem rozhodující. V projednávaném případě ale tato skutečnost rozhodující není. V předmětné nemovitosti se nenacházel vodoměr, který by splňoval parametry dle vyhlášky č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o měřidlech"). V takovém případě se množství odebrané vody stanoví podle směrných čísel roční spotřeby vody uvedených v příloze č. 12 vyhlášky č. 428/2001, kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o vodovodech a kanalizacích"). Směrné číslo je poté násobeno počtem osob přihlášených k trvalému pobytu v předmětné nemovitosti a normovanou cenou za konkrétní spotřebu. Z výše uvedených důvodů tedy není relevantní závěr o užívání bytu z jiného soudního řízení. Nárok na zaplacení sporné částky se totiž opírá o jinou skutečnost, nikoli o to, zda byl byt stěžovatelem v rozhodné době reálně užíván.

Stěžovatel dále namítá, že se okresní soud opíral o nepravdivé a neověřené informace, které ve svém závěru vyústily v chybný výpočet žalované částky. V napadeném rozsudku je na základě tohoto pochybení špatně uveden počet osob, jež byly v rozhodném období přihlášeny v předmětném bytě k trvalému pobytu. Ústavní soud konstatuje, že se v daném případě jedná o chybu v psaní, která ovšem neměla vliv na konečné rozhodnutí okresního soudu. Výsledná částka odpovídá výpočtu, který je založen na údaji o faktickém počtu lidí přihlášených k trvalému pobytu. Ústavní soud tedy neshledal, že by touto chybou došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel taktéž rozporuje postup okresního soudu, který si neověřil spotřebu vody tvrzenou žalobcem. Ústavní soud s poukazem na bod 7 tohoto usnesení dodává, že okresní soud nebyl povinen tento krok učinit.

K námitce o nepřezkoumatelnosti výpočtu nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nerozvádí argumenty vedoucí k přesvědčení, že došlo k chybné identifikaci automobilu, jehož parametry byly použity k výpočtu náhrad cestovného.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.