I.ÚS 1799/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1799/13 ze dne 3. 9. 2013 N 158/70 SbNU 461 Povinnost předložit rejstříkovému soudu dvojí vyhotovení téže listiny   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2013 sp. zn. I. ÚS 1799/13 ve věci ústavní stížnosti Appointing Authority, s. r. o., IČ: 29373077, se sídlem Vyškov, Nádražní 4/3, právně zastoupené JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Vyškov, Puškinova 419/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 8 Cmo 88/2013, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta 5 000 Kč za nesplnění povinnosti spočívající v předložení požadované listiny rejstříkovému soudu rovněž v elektronické podobě. I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 8 Cmo 88/2013 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 8 Cmo 88/2013 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně" či "rejstříkový soud") ze dne 1. 11. 2012 č. j. C 76443-RD7/KSBR, Fj 93851/2012, byla stěžovatelka vyzvána k předložení notářského zápisu ze dne 12. 9. 2012, NZ 129/2012, a to ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Stěžovatelka byla v uvedeném usnesení dále poučena o tom, že požadovanou listinu je třeba předložit v obligatorní elektronické podobě, a dále o skutečnosti, že nesplnění uložené povinnosti může být ze strany soudu prvního stupně sankcionováno. 2. Vzhledem ke skutečnosti, že požadovaná listina nebyla stěžovatelkou soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě předložena, byla stěžovatelce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2013 č. j. C 76443-RD14/KSBR, Fj 93851/2012, uložena pokuta ve výši 5 000 Kč. 3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala na skutečnost, že ustanovení § 38k odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá podnikatelům zapsaným v obchodním rejstříku povinnost předložit rejstříkovému soudu bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti listiny zakládané do sbírky listin, bylo s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno tak, že nově již neukládá povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny ve dvojím vyhotovení, a notářský zápis, jehož předložení soud prvního stupně po stěžovatelce svým usnesením ze dne 1. 11. 2012 požadoval, byl již soudu prvního stupně předložen, neboť se jednalo o přílohu stěžovatelčina návrhu na její zápis do obchodního rejstříku, do něhož byla tato zapsána usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2012 č. j. C 76443-RD3/KSBR, Fj 82263/2012, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2012. Stěžovatelka s ohledem na právě uvedené dále uvedla, že žádné platné a účinné ustanovení českého právního řádu povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny ve dvojím vyhotovení neukládá, a proto je třeba na odvoláním napadené usnesení nahlížet jako na neústavní a odporující základním principům demokratického státu, neboť Listina základních práv a svobod (dále též jen "Listina") stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") však usnesením ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 8 Cmo 88/2013 odvolání stěžovatelky nevyhověl a napadené usnesení, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta 5 000 Kč za nesplnění povinnosti spočívající v předložení požadované listiny rovněž v elektronické podobě, potvrdil. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud sice přisvědčil argumentaci stěžovatelky ve vztahu k novelizaci ustanovení § 38k odst. 1 obchodního zákoníku, když s účinností od 1. 1. 2012 toto ustanovení nadále neukládá povinnost předkládat listiny ve dvojím vyhotovení, vzápětí však uvedl, že stěžovatelka přehlédla ustanovení § 32 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listinami, které se zakládají do sbírky listin. Notářský zápis, jehož předložení bylo požadováno nejen v listinné, ale následně rovněž v elektronické podobě, je pak třeba považovat jednak za listinu o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a jež se proto zakládá do rejstříkového spisu, a jednak za listinu, která se v souladu s ustanovením § 38i odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku zakládá do sbírky listin. Vzhledem k této skutečnosti tak bylo dle názoru odvolacího soudu nezbytné, aby tato listina byla rejstříkovému soudu při zápisu stěžovatelky do obchodního rejstříku předložena ve dvojím vyhotovení, a to jednou v listinné podobě k založení do rejstříkového spisu a jednou v podobě elektronické, jež je předepsána ustanovením § 2 vyhlášky č. 562/2006 Sb., kterou se stanoví způsob převedení listin do elektronické podoby, způsob nakládání s převedenými listinami a obligatorní elektronická podoba listin (vyhláška o digitalizaci obchodního rejstříku), k založení do sbírky listin. Protože však předmětná listina byla předložena pouze v podobě listinné, byla výzva soudu prvního stupně k jejímu předložení rovněž v elektronické podobě dle názoru odvolacího soudu zcela po právu a v souladu se zákonem (a to s ustanovením § 200de zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak bylo i napadené rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta za nesplnění uložené povinnosti. II. 5. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zákazu libovůle zakotveného v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, principů právního státu vyjádřených v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a konečně čl. 90 Ústavy. 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve stručně shrnula průběh soudního řízení a následně poukázala na nesprávnou interpretaci ustanovení § 38k odst. 1 obchodního zákoníku provedenou obecnými soudy, a to zejména vzhledem k novelizaci tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2012 nově neukládá povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny zakládané do sbírky listin ve dvojím vyhotovení. 7. Stěžovatelka na okraj své ústavní stížnosti upozornila rovněž na skutečnost, že se jí ze strany odvolacího soudu dostalo chybného poučení o opravném prostředku, neboť v usnesení odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, odvolací soud uvedl, že proti předmětnému usnesení je přípustné dovolání, a to za podmínek stanovených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Jak však stěžovatelka upozornila, je přípustnost napadeného usnesení dle § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu vyloučena, neboť se jedná o usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření. 8. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka neuvádí v řízení před Ústavním soudem žádné námitky, s nimiž by se již nevypořádal v odůvodnění svého usnesení, jež bylo napadeno ústavní stížností. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud neshledává žádný důvod ke změně svého právního názoru vyjádřeného v tomto usnesení, a rozhodnutí proto ponechává na úvaze Ústavního soudu. III. 9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Ústavní soud si úvodem dovoluje připomenout, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoli kontrola "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva s výjimkou případů, kdy v důsledku nesprávné aplikace či interpretace těchto právních norem dojde k neoprávněnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány ústavním pořádkem České republiky. 11. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) nebo nález ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 (N 18/68 SbNU 243), oba dostupné též na http://nalus.usoud.cz], dochází k takovému neoprávněnému zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod mj. tehdy, pokud je výklad právních předpisů provedený orgány veřejné moci v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, přičemž tímto "extrémním rozporem" je třeba rozumět především případy, kdy je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo orgán veřejné moci přist